Představte si, že existuje svět, ve kterém má každý jedinec svého dvojníka. Jakési zrcadlo, které odráží všechny jeho negativní vlastnosti. A někteří z nás holt mají smůlu, že to jejich zlovolné dvojče je příliš aktivní a začne vyřvávat do světa svou nenávist a šílenství. Kde jinde by však takové povedené dvojče mohlo tyhle svoje problémy ventilovat, než uprostřed vaší hlavy? Tak zhruba o tom je koncepční příběh debutového alba francouzských My Doppelgänger. A řeknu vám, že tenhle příběh obyčejného šílenství, nazvaný „God Is A Lie“, má kurevskou sílu.
My Doppelgänger se suverénně courají po všemožných hudebních stylech (citace jejich vzorů a inspirací by zabrala dobré tři řádky), takže pro snazší směřování jejich tvorby se držme povšechného pojmu metal. Dojde na (téměř powermetalové) chytlavé melodie, dojde na až progresivní kličky a zvraty, dojde na emotivní (až corový) řev, sem tam vykoukne rocková syrovost, celá nahrávka má (téměř vytrvale) temný nádech a nezbytnou (někdy až explozivní) energii (a navíc se kluci sami hlásí i k blues). A až na drobné momenty (ovšem ty přičítám nikoliv poklesu tvůrčí formy kapely, ale jednak nutnosti udržet linii a koncept příběhu, jednak i tomu, že ty nejvydařenější chvíle mají neskutečně drásavou sílu) má ohromnou intenzitu a maximálně působivou atmosféru. Nejlepší na tomhle mixování „odvšehokousku“ je fakt, že je funkční, maximálně přirozené a zároveň podporuje nenucenou gradaci příběhu až k neodvratitelnému hrdinovu tragickému konci.
Dramatičnost s kapkami velice účinného jedu, cit pro stupňování napětí i jedna z nejsilnějších zbraní Dvojníků, totiž kontrast mezi čistým a vyhroceně uřvaným vokálem křiklouna Willa se projevují v plné míře již od úvodní „Somewhere In My Head“. V následující adrenalinové „98%“ (první z extatických vrcholů) vytáhnou kluci nejen podmanivý klávesový motiv, melodickou ucholapku, ale i vyřvatelný sborově agresivní slogan. Houpavější „Ballada Triste“ dokonale vykreslí možnosti emotivně pružného Willova vokálu a nechá do temně depresivního světa proklouznout i špetku světla v podobě pseudofolkového instrumentálního motivu. Další z vrcholů přijde s upalovačkou „Cossacks“ s výrazným odérem ruské vodky, strhující melodikou i silným kytarovým sólem. Syrovější „The Hunter“ s přibroušeným vokálem a uštěkanou pasáží, ukazuje tu hrubější testosteronovou tvář kapely. Druhé polovině alba dominuje teatrální dialog v netradiční halekačce „The Good, The bad And The Loony“ s dalším zajiskřením ruského motivu, emotivní finále s depresivními smyčci v plačtivě hrubé (úžasná kombinace) „Dead Man Cries“ i poslední uvolněná kapitola „Fallen Angel“ s výborným piánem. Jako by kluci tím odlehčeným motivem (byť i tady se emoce hrnou každým pórem) chtěli naznačit, že hrdinovo („our dear dead friend“) „vysvobození“ nemusí nutně znamenat tragédii.
Chcete-li dodat albu ten správný rozměr, jsou (nikterak komplikované) texty nezbytností - jen pro ilustraci toho, jaké myšlenky se honí hrdinovi alba hlavou:
„A voice cries from the dark of the womb, No one could hear I’m alone in my tomb, Evil is somewhere in my head, The end is near I only feel the fear“…
“I am a shadow, I cannot scream my pain I am sick – I am insane, I’m dead inside me…“
Obyčejný a možná nenápadný příběh, ze kterého mrazí. Maximálně vzrušující, vypjatá a alarmující muzika. Velice dobře odvedené hudební řemeslo (je radost sledovat každý jednotlivý nástroj i úžasný Willův prožitý zpěv) a navíc emoce, obnažené až na kost. Tady si všechna ozubená kolečka stoprocentně sedla a výsledkem je album (zdůrazňuji – debutové!), které se mnou důkladně zahýbalo. Zatím největší překvapení letošního roku se jmenuje My Doppelgänger.
|
