Tak se podívejme na to, jak jsou na tom dnes thrashmetalové veličiny osmdesátých let. Metallica jako už by dvacet let nevěděla, co vlastně hrát, jestli honit trendy (i když jaké dnes…) nebo v podstatě vykrádat sama sebe. Slayer dnes už je jen polovina legendární sestavy, síla Megadeth padá s tím, jak se vyspí jejich protivný zrzoun a Testament se znovu hodlají ponořit do deathmetalových hájemství. Možná jedinou jistotou tak zůstává parta z New Jersey Overkill. A ti jsou v poslední době docela při chuti. Pryč je období před deseti patnácti lety, kdy se Overkill prezentovali deskami jako „Killbox 13“ nebo „ReliXIV“, které spadaly spíše až do podprůměru. Ovšem nejpozději od alba „Ironbound“ z roku 2010 je tahle parta, kterou už třicet let táhne zpěvák Bobby „Blitz“ Elsworth a basista D.D. Verni opět při chuti, a zdá se, že s každým dalším albem jí sil přibývá.
Důkazem toho je právě letošní novinka „White Devil Armory“, která může být právem označována jako thrashové album roku 2014. Overkill totiž na ní tahají jeden trumf z rukávu za druhým a hned úvodní pecka (po výtečném intru „XDM“) „Armorist“ ukazuje, že tahle kapela má dnes v sobě obrovskou sílu. Blitz, který už překonal zákeřnou rakovinu, je v pořádné formě a i když se jeho hlas stále více podobá Udo Dirkschneiderovi, má pořád ještě osobitost a styl.
„White Devil Armory“ je od tohoto zmíněného úvodního songu neskutečná jízda. Je tady hodně málo míst, která by se dala označit za slabé. Naopak skoro až s hardcorovým refrénem nařvaná „Pig“ nebo neskutečně gradovaná „Freedom Rings“ jsou opravdovými perlami a tím nejlepším, co v dnešním thrashmetalu lze nalézt. Zapomeňte na poslední desky konkurence, Overkill to všem nandali na plné čáře.
Samozřejmě stylové přemety od „White Devil Armory“ nečekejte. Ovšem tady to ani nijak nevadí. Overkill vyspěli v tak zručné skladatele, což ocení posluchač ve výše zmíněných věcech anebo v hitovější (rozuměj o něco zpěvnější) „King Of The Rat Bastards“, že nepotřebují žádné berličky renomovaných producentů ani podpůrné zvukové efekty, které by jejich desku činily pestřejší. Tady stačí jen pořádně ohulená kytara a nápad na pořádnou písničku. Ovšem, když se hovoří o tom, že album je prosto stylových přemetů, neznamená to, že by se jednalo o nějakou zatuchlinu jako z pětaosmdesátého. Zvukově je totiž tenhle počin velice moderní a šťavnatou záležitostí.
Prostě a jasně. Overkill nahráli výtečnou desku, se kterou korunovali svou současnou formu. Kdyby se dnes znovu tvořila thrashová Big Four, musela by tam tahle parta být. Jestli ne, tak sním skalp Sama Hawkinse s octem a cibulí.
|
