S posledním albem „Wretched And Divine: The Story Of The Wild Ones“ se z vystajlovaných chlapců z Black Veil Brides staly hvězdy. Rádia i televize posluchače válcovala posluchače jejich singlovkou „In The End“ a deska se stala jejich zdaleka nejprodávanějším kouskem na obou stranách Atlantiku. Po prvních dvou víceméně neslaných nemastných a prvotním metalcorem načichlých deskách se jim podařil ten veledůležitý krok v podobě třetího alba, které, jak už to bývá, ukáže, zda v té kapele něco je. Úspěch se tedy dostavil a teď co s ním. Black Veil Brides jednali rychle a rok a půl po zmíněné třetí desce jsou tu s novinkou.
Už před vydáním alba hlásili, že nebudou opakovat úspěšnou formulku hollywoodsky teatrálního hair metalu z „Wretched And Divine“, ale že se vydají spíše metalovější cestou. Inu, proč ne. Jsou mladí, odvážní, tak proč sázet hned na jistotu a pak se jen dívat na to, jak jejich sláva upadá s odlivem těch, kteří už dávno mají jiné starosti, než aby svým někdejším oblíbencům žrali z ruky všechno, co jim naservírují.
A skutečně, jak řekl Andy Biersack, ta osvědčená formulka se až tak doslova neopakuje. Jasně, styčné body tam samozřejmě jsou a Black Veil Brides jsou stále rozpoznatelní, i když Biersackův hlas o poznání zhrubl a hlavní protagonista se pohybuje spíše ve spodních polohách, než aby se hnal do vysokých tónů. Jistá teatrálnost samozřejmě také zůstala. Ne nadarmo Biersack stále tvrdí, že jeho nejoblíbenější kapelou jsou Kiss, ale co naopak přibylo, to je právě ta zmíněná metalová údernost.
„Čtyřka“ ze všech desek Black Veil Brides má rozhodně nejblíže ke klasickému heavy metalu a možná se tak stylově blíží k Avenged Sevenfold, ovšem oproti této kapele mají Black Veil Brides osobitosti na rozdávání. I když zde slyšíte vlivy Iron Maiden, Metallicy, Megadeth nebo zmíněných Kiss, nejedná se o bohapustou kopírku jako právě v případě Avenged Sevenfold. Na to jsou Black Veil Brides dost obratní skladatelé, o čemž vás přesvědčí nejen v singlech „Heart Of Fire“ (proboha, ten název…!) a „Faithless“, ale i v dalších skladbách, z nichž mezi nejlepší na albu patří určitě „Devil In The Mirror“ s výtečným kytarovým sólem, po mustaineovsku sekaná „The Shattered God“ a zejména „Drag Me To The Grave“, která se vzpíná směrem k „In The End“. Co je s podivem, upozaděny tentokrát zůstaly balady.
I když na albu jsou dvě („Goodbye Agony“ a „Walk Away“) nebude se jednat o žádné dobyvatelky hitparád, na to jsou až moc potaženy kovovým leskem.
I když v porovnání obou posledních desek u mě o fous vítězí předchozí album, Black Veil Brides rozhodně nezklamali. Mají co říct a umí to dobře prodat. Plusem jim budiž také to, že své uječené fanynky přivedou směrem ke klasičtějšímu heavy metalu a fakt, že se nebáli riskovat. Proto této desce dávám stejnou známku jako předchůdkyni.
|
