Čas nás všech je drahý, proto se dnes podíváme na trojici kapel formou zkrácených recenzí. Ve všech případech jde o velmi zajímavé powermetalové kousky, takže pídíte-li se po kvalitních žánrových počinech letošního roku, neměli byste je minout. Z tradičního úhlu pohledu se budeme toulat po ne úplně běžných končinách a v rámci stupňování dramatického napětí (haha) to vezmeme od (relativně) nejslabšího k tomu nejlepšímu.
BLINDSIDE SYMPHONY – The Castle of a Thousand Mirrors (2014)
Trochu smutné je, že v případě této argentinské party spočívá největší slabina v bídném zvuku. Jinak se totiž jejich album honosí nečekaně bohatým přívalem kompozičního umu a melodické nápaditosti. Je to trochu, jako kdyby jste servírovali luxusní biftek v začuzené nádražní putyce. Chutnat vám bude, ale kvůli nepříznivým okolnostem si prostě onu vysokou jakost nebudete schopni užít. Přitom epicky strukturované symfonično ala Rhapsody po burácejícím soundu jenom řve! Budeme-li ale malinko velkorysí, je nemalá šance, že se setkáme s nadšením. Ono to tak sice zpočátku nevypadá, neb hudba neleze do uší (a často i srdcí) úplně sama. Chce to více poslechů, aby si takzvaně sedla. Pak ale začnou vykukovat okvětní melodické lístky, ke kterým je radost přičichnout. Mezi ně patří třeba refrény (a rovněž popěvky a vyhrávky) skladeb "Valley of Destiny", "Reaching My Graceful Fate", "The Castle of A Thousand Mirrors", nebo také neskutečně jímavá "Illusions", kterou řadím k nejkrásnějším baladám, jež jsem kdy zaslechl. A zde se chtě nechtě vracíme ke zvukové indispozici, protože když tvůrčí dokonalost podrazí technický nedodělek, je pocit zmaru dvojnásobný. Proto nezbývá než věřit, že až půjdou kluci do studia příště, nashromáždí potřebný počet financí, neboť zopakovat stejný průšvih, to by už hraničilo minimálně s blbostí.
6/10
YouTube ukázka - Illusions
MELODIUS DEITE – Episode II: Voyage Through the World of Fantasy (2014)
Pokud mě paměť neklame (a že se to může po hektolitrech vypitého chlastu klidně stát), kapelu z Thajska jsem ještě nerecenzoval. Exotičnost ale v tomto případě tkví pouze v destinaci, kvalitou zde máme čest s nahrávkou evropských rozměrů. Tedy alespoň částečně. Největší problém této party je totiž v tom, že neví, co chce vlastně hrát. Takže první polovina desky je převážně power-speedmetalová s občasnou progresivní odbočkou. Po páté skladbě "Civilization" se ale do progových vod přesuneme zcela, melodie z velké části vymizí a místo nich nastoupí typická progresivní disharmonie, bez možnosti ji alespoň nějak UCHOpit. Jako by album skládali dva zcela odlišní autoři. Zaděláno zde bylo na obrovskou událost typu desky "Luxaeterna" od brazilské AQUARIE, skutečnost je ale nakonec jiná (včetně zpěváka, který na Vitora Veigu opravdu nemá). Začíná se každopádně ve velkém stylu. Úvodní nátisk "Land of Fantasy" je prvotřídní rychlo-melodickou jízdou s vypjatým refrénem, nádherně gradujícím v samotném závěru. Úplně stejně je na tom čtyřka "Territory of Memories (Atlantis)", která přes svoji téměř devíti minutovou délku vůbec nenudí a pro mě osobně znamená jednu z nejúžasnějších kompozic roku. Tyto monumenty obepínají další dva dobrodružné hudební výlety ("The Dawn of Journey" a již zmíněná "Civilization"), ačkoli je pravda, že u druhé zmíněné se už dramaturgická atraktivita nedokáže roztáhnout na celou šestnácti (!) minutovou stopáž, čím vlastně předznamenává předěl od zábavy do nudy. A protože se nudím nerad, dál vám už moc nepovím. Možná, že si nějaký alternativec najde v oné druhé půlce zalíbení. Pokud ano, pravděpodobně se mu zase nebude líbit první část. Čert se v tom vyznej. Co vám doporučuji já, je myslím více než jasné.
7/10
YouTube ukázka - Land of Fantasy
MINSTRELIX – Chronostrings (2014)
Pokud jsme v úvodním odstavci mluvili o pro žánr netradičních místech, pro Japonsko to samozřejmě úplně neplatí. Jde spíš o to, že hudební (viz zpěváci, syntetický zvuk) nebo vizuální (tranny outfity) specifika brání konzervativnějším posluchačům k přijetí jakékoli tamější kapely. Podle mě je to ovšem velká škoda, a právě recenzované album je toho největším důkazem! Zvuk je technicky skvělý, zpěvák Leo Figaro ucházející (až na anglickou výslovnost) a pokud budete koukat na video, tranny image se dá taky zvládnout. Zvlášť, když se budeme soustředit na to hlavní, tedy hudbu. A ta přináší prvotřídní nálož neoklasického speed metalu, ve své komplexní stabilitě málokdy slýchanou (na japonské poměry tedy). Nádherné melodie, refrény, vyhrávky, vrstevnaté struktury a náročná sóla dokazují kompoziční a instrumentální namakanost muzikantů. Z vysoké kvality malinko vybočí až předposlední položka "End of All Days", pošramocený dojem ale rychle vynahradí hned následující skvost "Heart Hope Dream Love". Tohle je album světových parametrů a opravdu lituji každého, komu v poslechu zabrání různé hudební předsudky. Až budu dělat bilanci roku 2014, tohle dílo bude stát hodně vysoko!
8/10
YouTube ukázka - 叡智の華
|
