Předchozí album "The Awakening" těchto německých melodiků pro mě bylo jedním z nejlepších powermetalových počinů roku 2012. A proto bylo očekávání novinky maximální. Pocit, že by to zase mohlo výtečně klapnout, navíc umocnil i předem zveřejněný videoklip ke skladbě "Twilight Skies", jenž splňuje nejpřísnější žánrová měřítka. Nakonec se ale ukázalo, že na celou desku tímto vysoce pozitivním pohledem nahlížet tentokrát nemůžeme.
Zmíněný song totiž zazní hned v úvodu nahrávky a stane se zároveň jejím nejvyšším vrcholem. Po něm už tak veselo nebude, ačkoli vyloženě smutnými pocity stiženi rovněž nikdy nebudeme. Dvojka "Day Of Reckoning" odhalí jeden ze dvou zásadních elementů, jež nás budou provázet celým poslechem, a které se budou symbioticky střídat i prolínat. Jsou to, vedle speedmetalových otáček, hodně tvrdé, mnohdy až thrashem nasáklé riffy. To vše obaleno v melodické krustě, která ovšem ne vždy křupne tak lahodně, jak bylo zamýšleno. Snaha o vzletnost je nejpatrnější v refrénech, jen minimum z nich ale zůstane v hlavě i po skončení skladby. Někdy se dokonce stanou její nejslabší částí ("Speedracer"). Na větší dramaturgické kompaktnosti by zkrátka měli kluci do příště zamakat a tím se vlastně přiblížit dokonalosti, protože v jiných kompozičních (ale také instrumentálních) aspektech je jejich talent nezanedbatelný.
Tak třeba neoklasické sólové trylky, které načínají (a pak ještě nadvakrát protnou) třetí vichřici "Dragonheart" (s hostujícím Thomasem Winklerem z Gloryhammer), jsou svůdné k závrati. Jistě, kroutí se po v minulosti nespočetně opakovaném hudebním mustru (za všechny jmenujme Stratovarius nebo Golden Resurrection), jenže ten je tak geniální, že prostě pořád baví a strhává. I zde tuto melodickou slast nakonec přetne tvrdé metalové řezivo a v komplexu vytvoří druhý z vrcholů alba. Čtvrtá "Fireangel" na to jde zase po opačné cestě. Sekané základní riffy provzdušní speedmetalové sólo. A tak to jde skladbu za skladbou s tím, že hutný power metal snadno identifikujeme už podle klišovitého názvu ("Fireangel", "Battalions Of The Holy Cross" nebo "Blood Alliance"), a úplně stejně jsou na tom ony rychlo-melodické vzlety ("Twilight Skies", "Dragonheart", "Speedracer" a "Where Ravens Fly").
Na poslední z vrcholných piedestalů můžeme vyzdvihnout (dramaturgicky správně umístěnou) závěrečnou baladu "Silent Symphony". Ta má potenciál nalomit nejedno dívčí srdce, zvlášť, když k tomu připočteme (pro žánr netradiční) "emo look" hudebníků.
Zpěvák David Baßin se svojí černou hřívou (a různě zabarvenými kontaktními čočkami) určitě automaticky přitáhne několik fanynek, my ostatní se pak můžeme kochat jeho talentem, který je pro kapelu naprosto zásadní. Ve zmíněné baladě se naplno projeví i jeho nejjemnější odstín. V těchto ohledech to připomíná vynikající (i když přece jen o dost méně metalové) Finy Sturm Und Drang, což je pro Victorius samo o sobě velmi kladné vysvědčení. Malé pozastavení si zaslouží také zvuk, který je hodně nabušený a hlasitý, což je dobře, méně dobrý je závan syntetiky, bicí nejdou se zbytkem úplně organicky. Naštěstí to ale není nic dramatického. Každopádně platí, že zde máme jednu z nejlepších power-speedmetalových nahrávek roku, která je, nehledě na zmíněné slabiny, přímou povinností pro každého fanouška žánru.
|
