To neustálé srovnávání s Nirvanou, které Dave Grohl musel v začátcích kariéry Foo Fighters slýchat, je už naštěstí pryč. Foo Fighters nejsou ani náhodou přímí pokračovatelé a Grohl už ze sebe setřásl tu, jemu zajisté nepříjemnou, dennodenní konfrontaci s ikonickým Kurtem Cobainem. Foo Fighters už od začátku tvrdili, že jsou svébytná kapela a i když bezejmenný debut nesl ještě hodně společných znaků s Nirvanou, postupem času se od té seattleské generační modly vzdalují čím dál tím víc. Předchozí desku „Wasting Light“ sice produkoval Bitch Vig, který byl zodpovědný za megaúspěch „Nevermind“, hostoval na ní Krist Novoselic a Grohl vzal do sestavy opět někdejšího člena Nirvany Pata Smeara, ale hudba už byla někde úplně jinde. Takřka u středního rockového proudu.
Novinka „Sonic Highways“ jde v tomto směru ještě dál. Už výběr hostů nasvědčuje, že už mnohem více než post grunge nebo alternativní rock jsou Foo Fighters už dnes mainstream snesitelný pro FM rádia. Na albu se totiž objevuje někdejší kytarista Eagles Joe Walsh, bluesman Gary Clark, někdejší kočka z The Runaways Joan Jett a ústřední postava Cheap Trick Rick Nielsen. Ten hostuje hned v první skladbě a zároveň pilotním hitu „Something For Nothing“, který v podstatě definuje vyznění celého alba. Sice zvuk je pompéznější, než by se na člena někdejších katů nakadeřené hudby slušelo, ale přece jen je stále dostatečně tvrdý, Grohl si nebere servítky a v polovině skladby si může vyřvat plíce. Skladba sice začíná tak trochu jako baladická záležitost, ale přes lehce okopčený riff od Black Sabbath vygraduje do totální sonické bouře, kde právě Rick Nielsen vystřihne skvostné rock n´rollové sólo. Výtečný vstup do alba.
„The Feast And The Famine“ připomene minulost Foo Fighters a ještě tak trochu pošilhává po Seattlu, ale výhybku směrem k mainstreamu Grohl a jeho parta přehodí hned s další „Congregation“, což je v podstatě klasická skladba jako by z pera amerických písničkářů, ovšem trochu potřená patinou a špínou Foo Fighters. Při ní jako by vás napadlo, jaký je vlastně deska rozdíl mezi Grohlovou tvorbou a tím, co dělali a dělají hair metaloví desperáti z Los Angeles… Téma sice staré jako „Nevermind“ samo, ale přece jen, nestála Nirvana, potažmo tedy i Grohl, v opozici proti těmhle kapelám? Ono je to sice dneska už úplně jedno, proto se nikdo ani nepodiví nad fotkou, kdy spolu na baru chlastá Grohl a Vince Neil z Mötley Crüe.
„What Did I Do/God As My Witness“ je zase další příklad písničkářského Grohlova umění a faktu, že tento bubeník, druhdy tvrdící, že nejlepší muzika na světě je hard core, poznal, že základ dobré skladby spočívá v písni samé a v síle její melodie. „Outside“ zase staví více na akustických kytarách a feelingu staré zaprášené americké dálnice, po které se ženete neznámo kam a cítíte ten pravý dotek svobody. V tomto případě umělecké. V podobném duchu pokračuje i „In The Clear“ a až předposlední „Subterranean“ představuje drobný úkrok stranou, směrem k alternativě a skladba svou atmosférou připomene zasněné chvilky Manic Street Preachers. Závěr desky je ovšem kolosální. Rozmáchlá kompozice „I Am A River“ s hostující Joan Jett posunula Foo Fighters k tváři dnešních Bon Jovi s příchutí U2. Tedy do poloh, které by člověk od Grohla nečekal ani náhodou.
Foo Fighters v současnosti mají sílu skládat opravdu chytlavé věci. Jak jsem psal už v recenzi na minulé album „Wasting Light“, stává se z Grohlovy party univerzální rocková kapela a „Sonic Highways“ tento trend jen prohlubuje. Cobain by ze svého někdejšího bubeníka asi radost neměl, ale ten proces vývoje, kterým si Dave Grohl prošel, je prostě dechberoucí. A „Sonic Highways“ je pravděpodobně nejlepší deska jeho kapely.
|
