Angažuje-li se jakýkoliv umělec v nějakém kolektivním spolku, čas od času jej může posednout touha realizovat čistě své vlastní nápady v sólovém projektu. A pokud trpí dostatečným rozletem, jsou jeho sólové desky alespoň částečně odlišné od jeho domovského spolku. Tahle teorie se však až tak úplně netýká zpěvačky Liv Kristine. Ta se svým prvním sólovým albem přišla poprvé před šestnácti lety, ještě v dobách svého působení v Theatre Of Tragedy. Když se svým manželem Alexandrem Krullem rozjela Leaves´ Eyes, netrvalo dlouho a vypustila do světa svou druhou sólovku a v roce 2009 najela na pravidelný rytmus – v lichém roce deska Leaves´ Eyes a v tom sudém individuální album. Matematika je jasná, Liv Kristine aktuálně vydala svou pátou desku.
A že měla (alespoň z pohledu kovovou optikou) po předloňském silném koketování s popem co napravovat. Je u Liv obvyklé, že její sólová alba nabízejí hudbu, kterou by její domovský spolek zpravidla ani omylem nezkousl a tehdy na „Libertine“ došla Liv v tomto tvrzení asi nejdál. Na „Vervain“ se svým způsobem vrací zpět. Nejen co se stylového cítění týká, ale Liv podniká i cestu časem, jako by na téhle desce chtěla otisknout znovu všechny stopy, které už do své hudební dráhy nejméně jednou vepsala. Nejen, že (tradičně)zalaškuje s pop-rockem a nahlédne na diskošku, ale zabloudí i k temně gotickým náladám (ano i duch Theatre Of Tragedy vykoukne), ponoří se až do melancholicky (téměř) doomových vod, čímž je ta tradiční rozmanitost dokonale naplněna a, jak je u Liv dobrým zvykem, zároveň deska působí velice soudržně.
Asi nikoho nepřekvapí, že dominantou alba je (vedle příjemných melodií, zasněné atmosféry a jemných emocí) čistý, elegantní a étericky křehký zpěv Liv. Liv opět dokazuje, že se svým hlasem dokáže vykreslit spoustu výrazů a pocitů. A aby těch podmanivých hlasů nebylo na „Vervain“ málo, Liv si přibrala i dva hosty. Lehce zavádějícím dojmem může působit fakt, že obě skladby, ve kterých zazní vokální výpomoc, jsou právě těmi položkami, co na téhle desce působí nejpřitažlivěji.
V souvislosti s tím se jako velice chytrý tah jeví zařazení obou skladeb pouze s Liviným vokálem v závěru alba. Tam totiž zjistíte, že obě pecky by Liv utáhla v pohodě sama, takhle jim ještě dodala velice pikantní příchuť. Ať už jde o kooperaci s temným vokálem Michelle Darknesse v gothicky se pohupující atmosféře „Love Decay“, nebo v emocemi natřískaném melodicky metalovém duetu s královnou Dorotkou Pesch v „Stronghold Of Angels“. Ale nejen těmito dvěma skladbami deska žije, tenhle stylový rock-chameleonek (jedno, jestli melodie kouzlí decentní piano, či výrazná kytara) neztrácí ani na moment silnou přitažlivost.
Proč to neříct - Liv Kristine mile překvapila. Tím, že dokázala svojí desku, která si svým tradičně širokým pojetím vlastně říká o kompromisy, udělat bez kompromisů. Tím, že v její barevné paletě nenarazíte na místo, o kterém byste si řekli, že tahle příchuť už je jaksi navíc (jak se mi u jejích sólovek stávalo). Takže rezultát je jasný – „Vervain“ je nejvyšší kartou z těch pěti, které už Liv drží v ruce.
|
