K letošnímu roku se datuje desáté výročí existence této švédské kapely, a ta se jej rozhodla oslavit v pořadí šestým studiovým albem. Jak všichni víme, Bloodbound si nejraději hoví v temnějším zákoutí powermetalového království, společně třeba s Powerwolf nebo Sabaton, ke kterým bývají často přirovnáváni. Na rozdíl od nich jsou ale daleko více nakloněni slunečním paprskům, kterým jdou naproti nejedním melodickým sólem a také méně afektovaným zpěvem. Nejdůležitějším podkladem ale samozřejmě zůstává těžkotonážní metalové stelivo, na tom se ani tentokrát nic nemění a velmi bych se divil, kdyby se to někdy v budoucnosti stalo.
Švédové mají kmen heavy/powermetalového subžánru vrostlý do paže, jedinou neznámou tedy vždy bude, jak atraktivní kompoziční ozdoby na něj dokáží navěsit. A nutno konstatovat, že v případě novinky vybírali z těch nejtradičnějších třpytek (viz také ohnivý obal, název alba i skladeb), čili je jasné, že jejich výtvor radostně ozáří klasického fanouška skupiny, kdežto ostatní (jako třeba mě) nechá víceméně v klidu. Žel, oněch melodických pikanterií tentokrát není tolik, abych mohl desku (sám pro sebe) vyzdvihnout do patřičně oslavných výšin, jak tomu bylo třeba v případě „Unholy Cross“.
Že se žádné kompromisy konat nebudou, potvrdí hned prví nátisk „Satanic Panic“. Hutná metalová masáž, která siláckým důrazem na povrchní část dohání vše, co postrádá na té "duchovnější" úrovni (ne že by o ní v tomto případě někdo stál). Kytary se do posluchače neurvale zakousnou, v čemž je pro jistotu podpoří Patrick Johansson svým téměř halfordovským jekotem. Nezůstane ale jen u něj, Patrick je jistý v několika polohách a jeho vokální vrstevnatost rozhodně patří k největším kladům kapely. Častým taktickým prvkem jsou pak chorálové sbory, jež ve své působivosti evokují třeba maďarské Wisdom. Krátká stopáž a vypjaté refrény jsou zase jasným motivem pro zdařilá koncertní vystoupení, na kterých bude Bloodbound vždy atraktivnější, než při poslechu z beden v obýváku. Následná hudební náplň bruslí v léty vymezených mantinelech, kdy se občas vstřelí krásný gól ("Iron Throne"), vystřídá se sestava (dětský sbor v „Nightmares from the Grave“), ke cti Švédů je pak třeba přičíst, že se na trestnou lavici podívají za celý zápas jen jednou jedinkrát.
Je to zásluhou hrubého faulu skladby „Made of Steel“, která po miliónté opakuje nejnudnější metalová klišé, snad aby byly ukojeny potřeby náctiletých posluchačů (nebo fakt už nevím proč). Tohle neférové přiražení na mantinel si každopádně mohli nechat od cesty, ale potrestání přišlo spravedlivé, tým Bloodbound byl oslaben na rovné čtyři minuty.
Nejzářivější momenty pak přichystá samotný závěr. Desátá položka „Seven Hells“ oplývá nejsilnějším tahem na branku, když si mezi sebou umně rozdělují přihrávky rychlost a melodie (viz třeba krásně klenuté sólo). Důraz na chytlavost vydrží i v posledním songu „When All Lights Fail“ a loučení s deskou je tak nakonec příjemné. Jak už bylo zdůrazněno výše, tuto recenzi nepsal vyložený fanoušek podobného stylu. Pokud se mezi tradiční příznivce řadíte, přičtěte si k výslednému hodnocení nejméně jeden bod.
|
