Do recenze tohoto alba italských melodiků jsem se dvakrát nehrnul. Ani po x posleších jsem mu totiž nemohl přijít stoprocentně na chuť. V případě čtyři roky staré prvotiny „The White Path to Rebirth“ se to přitom povedlo téměř okamžitě. Zklamaně jsem tedy před časem album uložil k ledu a doufal, že díky tomu vznikne potřebný odstup. Chvíle dalších pokusů přišla nedávno. Opět jsem se ponořil do hudebního moře aktuálního alba a snažil se udělat konečný názor. Nakonec jsem zjistil, že ten nový se od toho původního zase tolik neliší.
Ve zkratce by se dal shrnout slovem „přeslazenost“. A to prosím píše člověk, který zpravidla proti podobně strukturovaným tónům nic nenamítá, naopak jim jde aktivním vyhledáváním naproti. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Tedy zpočátku. Ještě před vydáním CD totiž vyšel klip ke skladbě „Kingdome of Thyne Illusions“, z něhož sice také stříká do všech směrů cukrkandlovost, navíc umocněná taneční elektronikou, jenže to vše mi jde vyloženě do noty. V případě této písně pak můžeme mluvit o nekompromisní kalorické bombě. Z pohledu samotného alba stojí nejvýše, ale i tak na desce nalezneme dost kousků, které se jí, pokud se chuťové atraktivity týká, velmi věrně přibližují. A v tom paradoxně vězí podstatná část problému.
Jak známo už z raného dětství, mnoho sladkého kazí zubní sklovinu, v tomto případě ušní dutinu. Italové tuto kritickou hranici o kus překročili. Přitom jsou zároveň osobitější, než tomu bylo na jejich prvotině. Ta jela podle klasické power/speedmetalové šablony, ale činila to velmi nápaditě a atraktivně. Tentokrát je hledán vlastní směr, což je samozřejmě jenom dobře. Ten směr je ale malinko neukotvený a rozháraný. Hudba hraje na prvoplánový efekt, co je však horší, jede na něj i zpěvák Andrea Bicego, jenž chvílema doslova „přehrává“ a sráží celkový dojem (nejvýrazněji v závěrečné baladě „Away“). Pocitům nepřidá ani částečně převýškovaný sound. Nutný je naopak silný závan umělé syntetiky.
Ta je dílem již zmíněných elektronických prvků. Někdy není úplně jasné, jestli hraje metalová kapela nebo Modern Talking. Znova opakuji, tato fúze mi pranic nevadí a klidně bych ji snesl na scéně daleko více (kromě 4th Dimension si z fleku vzpomenu pouze na Portugalce Waterland a Italy Wonderland). Pracuje s ní celá první polovina desky, když je navíc pojena s rychlostí a popovou vstřícností. Zaznamenáme i snahu o složitější struktury („White Logic“ a „The Watchtower (A Dream of Chivalry…)“), v takových momentech je ale kompoziční roztěkanost nejpatrnější a přináší ne úplně jistý mišmaš. Pomalejší ráz nabere deska dvakrát. Sedmička „Memories of the Abyss“ připomíná v křehkosti zpěvných linek baladickou „Winter´s Gone“, stejně tak závěrečná pocitovka „Away“, jejíž zbytečné zápory jsme již zmínili výše.
Celkově album nepřesáhne 40 minut a z nějakého důvodu se zdá ještě kratší. Zkrátka uplyne jako voda, což by bylo za jiných okolností kladné vysvědčení, zde ale zůstává na spodku duše pocit zmatenosti z nečisté hry. To se hlásí podvědomí, které za vší tou rádiovou načančaností cítí hlubokou prázdnotu. Stejně tak ovšem nemohu říct, že bych byl z desky zklamán nebo snad zhnusen. Na závěr je férové zmínit, že album sklízí převážně kladné reakce, ať už od recenzentů nebo posluchačů. Já mám tentokrát k vyloženě oslavným ódám daleko, přesto se k desce budu vracet (ovšem spíše k jednotlivým skladbám než k celku) a už teď se velmi těším na další. A pak se v tom vyznejte.
|
