Španělská legenda Mägo de Oz přichází již se svým dvanáctým studiovým albem. Pokud se někdo pozastavuje nad slovem legenda, neb o této kapele ještě neslyšel, pak vězte, že má jenom na facebooku téměř tři a půl milionu obdivovatelů, což je dvakrát více, než tam mají např. Helloween, a třináctkrát více než Gamma Ray. To číslo je neuvěřitelné, nikoli však náhodné. Je v něm otisknuto plné čtvrtstoletí existence (momentálně devítičlenné) skupiny. Deska „Ilussia“ je tedy jubilejní, o to více by měla stát za to. Je tomu opravdu tak?
Není o tom nejmenších pochyb. Folk’n‘power metal v podání Mägo de Oz znamená řemeslně bezchybnou žánrovou fúzi. Skočná dynamika většiny skladeb (zejména refrénů) přímo vybízí k radostným pocitům a minimálně spřízněnému podupávání nohou. Z toho důvodu je mimochodem malinko zarážející cover desky, kde cirkusové psycho s pentagramem absolutně nesouzní s veselým duchem hudby. Ale třeba mně jenom něco uniklo (pravděpodobně cosi z textové složky, neb se vše odehrává ve španělštině). Pamětihodných momentů obsahuje nová fošna několik, ačkoli je vše lehce sníženo nedostatky, které jsou podrobněji popsány v posledním odstavci. Hned úvodní píseň „Pensatorium“ je každopádně nutné řadit hodně vysoko. Velmi připomíná rovněž rozjezdovou skladbu „Dies Irae“ z desky „Gaia III: Atlantia“. Jemné smyčcovo/flétnové intro postupně přejde v nejúdernější šlehu díla, s epicko-symfonickými předěly a speedmetalovou dynamikou. Krásný kus, jenž je mým osobním favoritem a zároveň jednou z nejoblíbenějších kompozic roku.
Pozoruhodná je instrumentální rozmanitost, a také rozvětvené stylové proudy, jež se tu a tam vlijí do hlavní folkmetalové řeky. Jednou je to blues (sólový podklad v „Abracadabra“) nebo punkový drive (první polovina sóla v „Passen y beban“), jindy téměř hairmetalový odér (klávesy v „Salvaje“) či nefalšovaný irský folklór (opět „Abracadabra“, jejíž úvodní motiv je téměř přesnou kopií známé písně „I’m Shipping Up To Boston“ od Dropkick Murphys). Dále uslyšíme čůrky rocku, jemné progrese a již zmíněný symfo a power metal. Dramaturgicky přesně jsou po albu rozesety pomalejší kousky. Patří sem pětka „Si Superias“, desítka „Constelación Alpha D.C.I.“, a také závěrečná „Moriré siendo de tí“, která je dalším vrcholným momentem.
Nejsilnějším argumentem pro poslech jsou ovšem již zmíněné chorusy, jako dělané k hospodské zábavě, konané nejlépe v samotném Irsku. Často je navíc dopují (nebo přímo zastupují) i neméně hravé melodické linky ve slokových partech („Melodian“, „Vuela alto“, „Cadaveria“). Španělé se však i přes uvedené klady nevyhnuli kompoziční schematičnosti, která je ještě citelnější díky přemrštěné stopáži. Šedesát pět minut bude na podobnou muziku prostě vždy moc a kvalita je tak částečně rozmělněna kvantitou. Patříte-li ale k horlivějším fanouškům folk metalu, patrně vám tohle vůbec nepřijde na mysl a desku "Ilussia" si užijete měrou vrchovatou.
|
