Při poslechu tohoto alba těžko hádat španělský původ kapely. Zpěv probíhá v anglickém jazyce a charakter tónů inklinuje k jemnější verzi evropského power metalu, nejvíce pak k líbivým a prvoplánově čitelným melodiím. Tohle všechno by mi, pokud bych to někde četl, znělo jako rajská hudba. Původně tomu tak bylo i doslovně, jenže během řady poslechů u mě nastala razantní změna vnímání, tedy něco, co jsem zažil jenom málokdy a dodnes z toho mám zamotanej květák. Nejprve jsem myslel, že snad půjde o album roku. Ale nyní?
První poslechy mě každopáně těšily velmi, zejména proto, že podobnou muziku, tak jednoznačně tíhnoucí k nekomplikovaným, avšak nikoli jalovým powermetalovým strukturám, dnes už tak často neslýchám. Po krátkém čase ale mé nadšení lehce opadlo a nabralo střízlivější obrysy. Bylo to trochu, jako když se přejíte sladkého a pak vám začne být malinko šoufl. Musíte tedy chvíli vynechat, abyste se dokázali ke své pochutině zase vrátit. To se stalo i v mém případě, při opětovných posleších mi ovšem deska „Where the Dragon Lies“ již tolik neŠMAKovala (abychom se tématicky drželi obalu) a chvílemi se mi začala i malinko zajídat.
Určitě to však neplatí o rychlých položkách. Všechny jsou skvělé, se zpěvnými refrény a správně trylkujícími sóly, leč jsou na albu pouze tři („Ray of Light“, „The Colour of the Sign“ a „The Edge of the Sword“). A to je škoda, protože jdou kapele lépe, nežli skladby nesoucí se ve středním a středně rychlém tempu. Navíc to není dobré pro dramaturgii desky, hlavně pro první polovinu, kdy jsou si položky tři až pět rytmicky dost podobné. Ačkoli se neposlouchají špatně, přece jenom lehce naruší dynamiku poslechu, neb neobsahují tolik chytlavých linek, ať zpěvných či instrumentálních. Chtělo to mezi ně vklínit spídovku, nebo ještě lépe jednu z nich vyndat (třeba čtyřku „Insane“, jejíž refrén obsahuje snad nejklišovitější rýmované spojení v celé powermetalové odnoži: together/forever prosím už néé!). Ani zpěv Miguela Ángela není z dokonalých a občas mu to falešně skřípne, rozhodně však nepatří mezi případy, díky kterým jde celý, byť sebelepší hudební matroš do kopru.
Malinko z jiného ranku je pak poslední song "Welcome Too". Přináší mimořádně příjemný hudební vánek, který nás teleportuje k letní pohodě a prosluněným plážím. Popově vstřícné melodie nadnáší úvodní kytarovou vyhrávku i refrén, a díky své chytlavosti patří k nejvyšším vrcholům desky. Kdyby takové byly všechny střednětempé (respektive svižnější) skladby, mohlo jít skutečně o jednu z nejlepších nahrávek roku. Takhle se v mé závěrečné bilanci nakonec nedostala ani do nejužšího výběru.
|
