Album věnujeme Hadrovi, nebeskému pilotovi žluté Carrery…
I když parta, která se proslavila peckou „Na Kovárně to je nářez“ již věděla o personálních změnách svoje, ta mimořádně citlivá jí potkala v lednu roku 1996. Jiří Brábník, alias Hadr, dobrý duch Tří sester, vynálezce tohoto názvu, bubeník, o kterém jeho parťáci tvrdili, že každý koncert je jiný díky tomu, že Hadr zpomaluje a zrychluje podle aktuální nálady, tragicky zahynul při autonehodě a na jeho místo přišel Bubenec Petr Lukeš (později známý jako Franta Vrána).
I když se Fanánkovi se hlavou honila myšlenka na „rozpuštění celé srandy“, zásluha za záchranu Tří sester je přičítána Sahulovi, který měl Hadrova nástupce natolik opít, že tento mohl vyjevit fakt, že nejen bicí měl s Hadrem společné. A Hadr by musel mít z téhle desky radost. Jedinou zásadnější změnou na desce je to, že příznivci Přemka Podlahy přišli definitivně zkrátka a že harmonika, neboli varhany chudých, tolik typický nástroj pro Sestry, nebyla až tak dominantní, jako dřív. Tradiční poetika, melodika, uvolněnost i dobré nápady (samozřejmě i svým způsobem zbytečné položky) zůstaly zachovány, aktuálně se zvýraznila melancholie (chvílemi až skepse), propracovanost skladeb byla zase o ždibec výraznější a vydařené žertíky, parodie a ironie vůči společenským fenoménům je mimořádně vydařená.
Asi nejlepší důkaz poslední části předchozího tvrzení je úvod alba a trefa do tehdejšího šíleného úkazu, irského rodinného podniku Kelly Family. Černá vize „Angelo mutuje“, s atmosférou sesterského debutu, parádním riffem, skvěle pochmurnou harmonikou, v refrénu stylově mutujícím Fanánkem i nádherně zdevastovaným ocáskem, vypůjčeným od irských rádobybardů je magnet jako hrom. Pobavit musí Fanánkova „domorodá“ stylizace v „Hanojské“, kde hrají důležitou roli banjo, mandolína i dětský sbor, ve kterém je k slyšení mj. i Fanánkův potomek, či znásilnění kotlíkařiny „Ovečka“, kde na dojemnou melodii Fanánek narouboval svojí adaptaci „Mlčení jehňátek“. Hudebně méně nápaditý je pak jednotvárně vyřvávací atak na jistou televizní stanici v čele s jistým Železňákem.
Největší síla téhle desky je však přece jen někde jinde. Absolutorium si zaslouží Tři sestry za svou asi nejmrazivější píseň „Lepší časy“. Ve zpovědi čerstvě oběšeného zebe z ležérně odevzdaného zpěvu, kouzelně melancholické harmoniky, posmutnělé melodie i kontrastně povzbudivého dětského sboru. Atmosféra jako hrom! Nepřeslechnutelná je skočná „Keltové“ s folkovou příchutí a pohlcujícím pochodově výhružně chorálovým refrénem a s excelentně divokým instrumentálním finále, stejně povedený je Fanánkův výklad historie ve folkovce „Chodové“, pobaví i svérázná ruština v častušce „Počemu Gorila“, či Fanánkovo žonglování se slovy ve „Slipech“.
Špatně nedopadla ani věc poměrně nezvyklá – dvě instrumentálky, atmosférická „Peklo a jeden den“ s příjemným saxofonem i závěrečná „Pulp Fiction“.
„Zlatí hoši“ se drží osvědčených tradic a jsou zase o chlup někde jinde, než na předchozím počinu. Tohle je bod, který zlaté hochy s aktuálně zlatým přelivem na makovicích neopouští ani v letech budoucích. Přesto s touhle deskou končí období, kdy to u Tří sester nezaměnitelně a hlavně spolehlivě jiskřilo. A stejně tak končí období, kdy se v bookletech v kolonce členů kapely objevovala výhradně mužská jména. Na křtu alba „Zlatí hoši“ se harmonikář Sup dozvěděl, že za něj již kapela má náhradnici.
|
