Abych řekl pravdu, vždycky mi důvod popularity The Darkness tak nějak unikal. Když před více než deseti lety slavili úspěch s nahrávkou „Permission To Land“, soudný člověk si mohl ťukat na čelo, proč zrovna tenhle tuctový hard rock s debilně pojatou glamovou image má takový dopad. Bublina pak splaskla velice brzy. Dvojka „One Way Ticket To Hell… And Back“ už nikoho moc nezajímala a vykazovala jen zlomek prodejů oproti debutu. A proto následný rozpad byl logickým vyústěním událostí. Když pak před třemi lety vyšla comebacková „Hot Cakes“ bylo už pro The Darkness pozdě. Jejich místo v roli kašparů rockové scény vystřídali Steel Panther a The Darkness se navíc začali potýkat s problémy na bubenickém postu.
Novinku „Last Of Our Kind“ proto nahrála ještě bubenice Emily Dolan Davies, aby posléze z kolektivu kapely zmizela a nechala se nahradit Rufusem Taylorem, synem legendárního Rogera Taylora z The Queen. Ale to jen tak na okraj, protože z hlediska toho, jak deska hraje, je to snad i jedno, kdo tam bubnoval. O „Last Of Our Kind“ lze říct jediné. Kdo si z jakéhokoliv důvodu The Darkness oblíbil v minulosti, může být opět plně spokojen. Kdo je bral spíše jako tuctové šášuly, kteří měli štěstí a tváří se, že vyhráli životní loterii, zůstane u toho také. Vždycky jsem patřil k té druhé skupiny posluchačstva, přesto se pokusím být maximálně objektivní.
Když začneme u hudebního umění kapely, je nutno uznat, že The Darkness hrát umí. Což je ale dneska samozřejmost, protože doba Sex Pistols je přece jen už pryč. Pozitivní zjištění je, že fistule Justna Hawkinse nejsou už tak odporné a nesnesitelně trapné jako tomu bylo na „Permission To Land“. Zpěvák se drží spíše při zemi, a když se přece jen do falzetu pustí, jako v případě úvodní „Barbarian“ okamžitě úroveň kapely spadne někam k pokleslému pouťovému kabaretu. Přestože The Darkness mají daleko k tomu (i kvůli své image), abyste je brali jako seriózní kapelu, místy se o to na novince snaží. Zejména v povedených skladbách „Sarah O Sarah“ (typ na skvělý koncertní hit) a v tradičním rocku vyvedenou „Hammer & Tongs“ na závěru alba, je cítit, že tahle kapela nějaký ten potenciál přece jen má, a že když chce, tak dokáže složit solidní rockový kousek.
Album má vzestupnou tendenci, takže když jsem zmínil o dobrých kouscích ze závěru desku, musím se také zmínit o nepovedeném začátku. O „Barbarian“ jejíž úvod evokuje epické chvíle Manowar, už tady řeč byla. Degraduje ji stejně jako titulní „Last Of Our Kind“ právě Hawkinsův falzet, přestože jinak vokalista (v normálních polohách!!! podává dobré výkony). Taková „Open Fire“ je zase z ranku těch nejtuctovějších skladeb, které jen omílají nejobhroublejší klišé osmdesátých let. Proto k těm dobrým věcem „Sarah O Sarah“ a „Hammer & Tongs“ lze zařadit ve stylu AOR vyvedenou „Wheels Of The Machine“, která sice není nijak objevná, ovšem poslouchá se příjemně.
Odepsat „Last Of Our Kind“ konstatováním, že The Darkness byli vždycky sračka a sračkou zůstanou dál, by bylo příkré. Deska má opravdu pár světlých momentů, kdy si řeknete, a sakra, vždyť je to docela dobré. Ovšem poté kapela celou naději dokáže totálně shodit do nejapné taškařice. Není už to taková hrůza jako před lety, ale na vyskakování to také není. Než je začne seriózní svět brát vážně, to bude ještě nějaký pátek trvat.
|
