Pokud se týká Francie a power metalu, většina fanoušků žánru si zřejmě na první dobrou vybaví slovutnou kapelu Heavenly. Jenže tahle parta o sobě dala naposledy vědět v roce 2009 (ačkoli nové album je údajně v přípravě), a tak je nutné, aby melodické otěže v zemi galského kohouta chytli do svých spárů také jiní. Jako třeba skupina Darktribe, jejíž druhá deska „The Modern Age“ přináší velmi slušný příspěvek do studnice světového power metalu.
Nicméně v tomto případě musíme stylovou hranici posunout ještě notný kus do progového území. On už leccos napovídá samotný název alba. Moderní vlivy vnikají do jeho hudebních tónů v hojné míře, není to ale průnik násilný, naopak, prog si zde podává smířlivou ruku s tradiční melodií, přičemž nabízí spolupráci, která nakonec prospívá oběma žánrům. V intru „Humanizer“ a úvodu následného songu „Red House Of Sorrow“ má zatím přednost prog se svými kudrnatými riffy. Jakmile však nastoupí zpěv Anthony Agnella, dojde přirozené propojení s melodiemi svého blahodárného naplnění. Je to zejména Tonyho atraktivní, čistý a technicky brilantní hlas, který dává hudbě Francouzů klidnou noblesu a povyšuje její existenci do královského stavu. Neoddělitelným souputníkem v tomto vítězném tažení je i producent Jacob Hansen, jenž album pozlatil plným a vybroušeným zvukem.
Kromě power/progové symbiózy, jíž na desce zastupují skladby jako „Wild Call“ nebo „Darkside Of Imagination“, uslyšíme také čistokrevné žánrové kusy, které mně osobně činí daleko největší potěšení. V takových případech je k rytmu zároveň připuštěn rychlý kvalt, jenž všemu dodává patřičný švih a dynamiku. Písně jako „My Last Odyssey“ či „Rainwar“ jsou protkány skrz naskrz chytlavými melodiemi a vstřícnou chytlavostí. Šestka „No Train To Earth“ k tomu přidá hardrockově výbušný refrén a sólo jako z partesu. Vrcholem se pak stává předposlední opus „Anthem For A Planet“, jehož kořením jsou kytarové trylky, hitový tah na branku a zpěvná gradace v samotném závěru.
Povedla se rovněž krátká, ale o to účinnější balada „Holy Water Day“, ve které v plné a dechberoucí míře vynikne zpěvákům um. Za zmínku stojí i pětka „A Last Will“, kde se prvotní klidné tempo v půli čtvrté minuty zlomí v mimořádně nápaditou katarzi, jejíž melodický leitmotiv vám bude v hlavně doznívat ještě dlouho po poslechu písně.
Budeme-li chtít trochu rýpat, můžeme se zmínit o symfonickém doprovodu (samozřejmě prostřednictvím syntetizátoru), který přes svoji subtilnost oplývá poněkud schématickou repeticí. I obal desky a její název mohly působit přesnějším žánrovým dojmem, takto konzervativněji smýšlející powermetalový posluchač může jen těžko hádat, že mu bude hudební obsah jakkoli nakloněn. Přitom Darktribe stvořili album, které má ambici pobavit fanoušky napříč metalovými žánry. Tak skvělé totiž je!
(album vychází 21. července)
|
