Doba, kdy měl člověk pocit, že je Jorn Lande snad na každé druhé desce, je naštěstí pryč (teď ho na téhle pozici vystřídal Fabio Lione). Landeho hlas jsem sice vždycky měla ráda, ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. Navíc mi vždycky nejvíc seděl ve věcech, které tvořil s Beyond Twilight nebo Masterplan. Na tento styl ovšem on sám očividně zanevřel a v poslední době se soustředil především na svá sólová alba, která, slušně řečeno, začala zapadat čím dál hlouběji do zoufalé nudy. Takže když byl ohlášen jeho nový projekt, nedá se říct, že by mě ta informace zrovna zvedla ze židle. Trochu zvědavosti ve mně ale nakonec vyvolalo kreativní spojení s Trondem Holterem z Wig Wam. Jornův problém totiž v poslední době spočíval v tom, že vedle sebe neměl silné skladatele. Protože pokaždé, když se tak v minulosti stalo, byla to úplně jiná káva (viz především Ayreon nebo Avantasia). A tak jsem albu nakonec dala šanci a dobře jsem udělala.
Jaká je tedy tahle verze příběhu Draculy? Předně se k mému potěšení textově drží tradičního pojetí Stockerova příběhu. Žádní blýskaví upíři. Hudební stránka je ale samozřejmě přeci jen důležitější a o té se dá říct v první řadě toto: je to svěží a nápadité. Album (i přes místy velmi temnou atmosféru) působí velice odlehčeně. Všechno k vašim uším plyne tak nějak lehce a pohodově. Přitom to celé nepostrádá právě pořádnou dávku oné temné atmosféry a především některé skladby vás svou členitostí drží v pozornosti. Projekt zní opravdu odlišně od toho, čím se Lande v poslední době zabýval. Dracula je tvrdší, kombinuje více vlivů a má až nezvykle temné momenty. Ačkoli samozřejmě (vzhledem k hudebnímu pozadí obou hlavních aktérů) hrají hardrockové vlivy prim, jsou zaobalené do několika žánrových překvapení. Například titulka „Swing of Death“ je skutečně swingová a působí na mě svou svěžestí jako hudební ekvivalent studeného piva za horkého dne.
U jednotlivých skladeb nepostrádám rozmanitost. Třeba „Masquerade Ball“ patří k těm vystavěných na atmosféře, kterou nese především Jornův podmanivý vokál. Oživení v ní přináší úžasná mezihra na španělku, při které vystupuje do popředí Holterova zručná kytarová hra. Jednoznačnými vrcholy alba jsou tři skladby – „Hands of Your God“, a to především její závěrečná alternativní verze, která je mrazivou ukázkou Jornovy schopnosti poslat vám svým hlasem mráz po zádech. Dvojka a klipovka „Walking on Water“ je sice hudebně takovou typickou „jornovkou“, ale má v sobě ten náboj, který jeho skladby ze sólových alb postrádají. Navíc má také velmi chytlavý refrén. Mým favoritem je pak jednoznačně dramatická „Under the Gun“, emotivní kousek s úžasným refrénem, který je perfektním vyvrcholením příběhu. V téhle skladbě, stejně jako třeba v pomalé „Save Me“ se výborně vyjímá doprovodný ženský vokál, který obstarává neznámá Lena Fløitmoen. Právě ona byla podle mě do role Miny velmi podařenou volbou. Její zastřený hlas ladí s tím Jornovým a zároveň její části nestrhávají pozornost od hlavních vokálů, což by se pravděpodobně stalo při angažování nějakého známého jména.
Jornův výkon je zde bezkonkurenční. Musím říct, že už hodně dlouho nezněl tak dobře a nevyužíval tolik ze svého talentu. Album má parádní produkci a vkusně využívá různorodých vlivů a přidaných nástrojů (především piana a akustické kytary, velice zajímavé jsou i housle a Panova flétna). Vzpomínám si, že když jsem v roce 2011 slyšela Jornovo hostování ve skladbě „Scream It“, kterou nazpíval s Amandou Somerville na jejím projektu Trillium, přála jsem si, aby sám udělal celé album s něčím podobným. Tak se mi to tedy splnilo. A čím víc to poslouchám, tím je mi to sympatičtější. Kdyby nebylo mírného propadu u průměrnějších skladeb „Queen of the Dead“ a „Into the Dark“, šla bych s hodnocením pravděpodobně ještě výš. Nečekala jsem od tohoto projektu zhola nic a skončila jsem s pravděpodobně největším překvapením první poloviny letošního roku.
|
