Kdybych měl krátce shrnout pocity, které mne provázely ještě před samotným poslechem, popsal bych je jako „ambivalentní“. Už samotný pohled na booklet, na němž oko posluchačovo zří kybernetického (= moderního) Promethea s fireballem v ruce, dává důvod zauvažovat, jaká hudební náplň se pod ním skrývá. Příliš naděje nepřinese ani zadní strana s názvy písní. Pojící vodítko se tak obtížně hledá a je s podivem, že autor, který je schopen kontinuálně podložit příběhem rovnou pět alb, se najednou uchyluje ke strategii „co pes, jiná ves“. Takže při zběžném prostudování seznamu písní zde nalezneme otisk rosenkruciánů („Rosenkreuz“), Tolkienova Pána prstenů („One Ring To Rule Them All“) nebo severské mytologie („Yggdrasil“). Biblický dotek s arabskými motivy představuje „King Solomon“ a pochopitelně neabsentuje notoricky známá řecká mytologie - titulní „Prometheus“. U něj jsem ale zaboha nebyl schopen pobrat lyrickou stránku - ta (nejen) kvůli absenci sloves působí spíše jako rejstřík z příručky pro psaní sci-fi románů než jako regulérní písňový text.
Poslech alba zabere hodně času, než je posluchač schopen si o něm utvořit alespoň povrchní názor. Luca svoji muziku postupně zesložiťuje a znepřístupňuje uchu běžného posluchače; což je oproti snadno přístupným a chytlavým albům z let minulých změna. Jak moc je příjemná, posuďte sami. Mně nevoní ani náhodou a stále se mnohem raději vracím k prvním pěti deskám nežli k této (a vracet se, kromě tří výjimek, rozhodně asi nebudu).
Maestro Turilli si toto album v podstatě vysnil a do médií o něm napěl ód, za které by se nemusel stydět ani Joey de Maio, The Greatest. Je úplně irelevantní, jestli se na něm podílely rovnou dva pěvecké sbory nebo hvězdní hosté (David Readman, Ralf Scheepers), ten nejzásadnější problém totiž zakrýt nemohou. Tím je to, co mělo být největším tahákem a důvodem koupě – epičnost a bombastičnost (žel Bohu, komplet stvořená na počítačích). Teď mě nechápejte špatně, té se vám dostane v míře nejvrchovatější, bohužel to bude ale také tím jediným, co vaše slechy oblaží. Autor při vší načančanosti a snaze po dokonalém albu zapomněl na to úplně nejdůležitější – na písničky! Anebo je úmyslně opomenul? Orchestrů a sborů si užijeme více než kdykoli předtím, ale bohužel je album zkomponováno tak, že se v něm člověk jen postupně ztrácí a přestává mít chuť se v tomto „pseudovážněhudebním“ balastu dále hrabat, protože podvědomě začíná cítit, že všechny jeho snahy stejně nikam nepovedou. Jasný důkaz vítězství formy nad obsahem.
Za předpokladu, že budeme porovnávat novodobější skvostná alba typu „From Chaos To Eternity“, nám vychází stěží průměr, ale i zde najdeme pozitiva. Tím suverénně největším je úvodní píseň „Il Cigno Nero“ (Černá labuť). Strukturou jednodušší, na celém albu nejrychlejší, s maximální chytlavostí proletí bubínky intenzivněji než tsunami Indonésií. Rozhodně jeden z Lucových nejlepších výtvorů, které kdy zřely světlo světa. To samé lze říci i o následující kompozici „Rosenkreuz“, která uvedena gregoriánským chorálem roztáčí kolotoč plný nádherných a chytlavých a melodií. Posledními, obdobně chytlavými skladbami, jsou titulka „Prometheus“ a částečně i předposlední „Yggrasil“. Ve zbytku skladeb sice nalezneme poměrně slušné množství chytlavých momentů (například folková vyhrávka v druhé části „One Ring To Rule Them All“ nebo speedovější pasáž ve třetí minutě u nejdelší položky alba…), ty jsou ale obaleny takovým množstvím vaty, že dá velkou trpělivost se k nim vůbec proposlouchat. V těchto chvílích by hodnocení chtělo atakovat devítkovou hranici, ale bohužel, po nástupu následujícího obsahu se vše vrací k průměru. Tím nejslyšitelnějším je Chopinem inspirovaná „Notturno“. Sice má (očekávaně, s ohledem na svůj název) večerní melancholickou náladu, její vokální linky ale působí jen jako přehlídka schopností vokalisty (jinak skvělého) Alessandra Contiho a hostující francouzské krasavice Emilie Ragni. Svou sci-fi tematikou má album nejblíže k autorovým dvěma sólovkám, luxusní „Prophet Of The Last Eclipse“ a o řád slabší „The Infinite Wonders Of Creation“, jen je místy až nepříjemně klidné a nevzrušivé (hlavně ve své druhé polovině). Na rychlost kromě výše zmíněných zcela zapomeňte.
Zvuk je téměř bezchybný. Ani si nedovedu představit, jak lépe se dá nazvučit album podobného charakteru a co by muzikanti a zvukaři museli vymyslet, aby celý špektákl hrál ještě lépe. Zmíněným téměř bylo myšleno pouze nazvučení kytar, který by sneslo vyšší hlasitost i boost.
Kol a kol, nejnovější výlisek Lucovy party je jen nadprůměrný, a tak výsledná známka musí být průměrem mezi třemi vynikajícími skladbami a šedí, k čemuž přesně sedí níže uvedené číslo. Pokud principál zavzpomíná na to, jak komponoval kdysi a okoření to dávkou moderny, lze očekávat další příval pohody. Do budoucnosti ale nikdo z nás nevidí, nechme se tedy překvapit.
|
