Pátek měl být hodně slibným a variabilním dnem s vrcholem všech vrcholů v podobě Black Label Society. Program byl nabitý, vlaky ze Zlína zpožděné a počasí střídavé – chvílí horko, chvíli chladno, což se mělo večer přehoupnout v zatracenou zimu, kterou ale dnes stálo za to vydržet. První kapela obsadila stage už na desátou dopolední a o ní a také o dvou následujících poreferuje kolegyně Míša:

Míša
O celkem energický úvod do druhého festivalového dne se postarali čeští sympaťáci Gate Crasher, kteří do Vizovic přijeli se svou novou deskou „Bitterfly“. Brněnská skvadra předvedla příjemné vystoupení a areálem tak zazněly písně jako „Fata Morgana“ nebo „Nevyčítej mi“. I přes nevděčnou pozici první kapely si kapela našla věrné příznivce, kteří hned od rána pařili, ačkoliv první řady se spíše jen snažily dospat předchozí den opřené o zábradlí.

Druhá česká kapela Turbo přilákala od jedenácti už větší počet lidí a areál likérky Rudolfa Jelínka naplnil klasický osmdesátkový rock. Za třicet pět let své existence kapela oslovila celou řadu generací českých rockových a metalových fanoušků, a třebaže větší část aktivního obecenstva tvořily spíše husákovy děti, kapele se podařilo dobře rozproudit černý dav před pódiem.

Výrazně větší ohlas však vyvolali až kanadští harcovníci Anvil. Kapele, která se zformovala v pozdních sedmdesátých letech, se dostalo velké pozornosti v roce 2008, kdy svět obletěl dokumentární film „Anvil! The Story of Anvil“. Od té doby zažívají Anvil druhou mízu, ze které těžili i na Masters of Rock. Showman Lips předváděl svá tradiční kytarová zvěrstva a zvuk týraného nástroje, který si hudebník na pódiu podmanil jako pravý mistr, zvedal v publiku nadšené reakce. V předních řadách nicméně kytarové kvílení nevyvolávalo příslušné nadšení kvůli vysoké hlasitosti.

Od jedné hodiny pak nastoupila v Česku populární kapela Neonfly, která přivezla do Vizovic zbrusu novou show s aztéckými motivy. Kapela navštívila festival již potřetí a ani tentokrát své věrné nezklamala. Frontman kapely Willy Norton energicky poskakoval po pódiu, lezl na lešení a skákal mezi fanoušky, zatímco bez problémů odzpíval starší hity jako „Gift to Remember“ i novinky ze studiovky „Strangers in Paradise“. V okamžiku, kdy se po dvou odehraných písních objevily technické potíže u kytaristy Freda Thundera, Norton plně využil svou extrovertní osobnost a společně s basákem Paulem Millerem bez potíží zabavoval dav i bez zpěvu. Kapela si s novým albem přivezla i nového kytaristu, Andyho Midgleyho z kapely Power Quest. Ten se ukázal být jako vhodná volba po odchodu Patricka Harringtona a jeho živelné vystoupení dobře doplňuje celou chemii kapely. Neonfly se podařilo udržet příjemné tempo, které vyvrcholilo pliváním ohně v podání zmiňovaného Thundera. Ten pak také poslední písně odehrál v péřové helmě, která odkazovala celou show k Aztékům a jeho rodovým kořenům.

Veronika:
Následná super grupa Serious Black představila vizovickému publiku svou debutovou desku „As Daylight Breaks“ při svěžím a zábavném vystoupení. To bylo plné nejen melodických skladeb, ale také ostrovtipu Urbana Breeda, který si neváhal dělat legraci z plachty, kterou odfoukl vítr. O tomto zpěvákovi je známo, že není žádný suchar. Doteď si pamatuji historku o tom, jak ještě když působil v Bloodbound, zapomněl text jedné písně a aby to nějak zachránil, povedlo se mu do ní vpašovat zlatého retrívra. Ve Vizovicích mu sem tam uletěl hlas do lehce falešných poloh, koncertu to ale na ničem příliš neubralo. Vystoupení začalo skladbou „Akhenaton“, po které následovalo sedm dalších skladeb, např. „I Seek No Other Life“, či hitová „High And Low“, která by v setlistu za žádnou cenu neměla chybět, japonský bonus „I Show You My Heart“, nebo závěrečná „Older And Wiser“. Hlas Urbana Breeda je nezapomenutelný. Jak si ho posluchač jednou oblíbí, nejde mu odolat a tak je jedině dobře, že se zpěvák konečně opět zapojil do koncertování a čeští fanoušci si ho mohli po letech opět užít. Během setu se také umoudřila plachta a zbytek koncertu vlála za doprovodu Boba Katsionise, Maria Locherta, Dominika Sebastiana, Thomena Staucha – při představování kapely si Urban nemohl vzpomenout na jeho národnost, a klávesáka Jana Vacíka, na které se opět můžeme těšit v listopadu tohoto roku v Praze a Brně.

Řecký populární kytarista Gus G, který zazářil vedle Ozzyho Osbourna, to na Mástru rozbalil v plné síle. Za mikrofon se postavil drsňák Henning Basse, jehož hlas se otiskl do mnohých kapel a projektů, jmenovitě např. Firewind, domovské kapely Guse G. A Boba Katsionise, do Sons of Seasons, již dříve zmiňovaných Mayan, či působil v kapele Metalium, ve které ale jeho výrazný hlas nedostával prostor, který potřebuje. V Gusově společnosti si to mohl vynahradit. Mimo skladeb z Gusovy vlastní diskografie, jako pilotky „I Am The Fire“ z jeho prvního alba, zazněli také Firewind a Gus se nerozpakoval vytasit s divokými sóly. Nové album tento multiinstrumentalista přinese již brzy a dle toho, co jsme mohli vidět v páteční odpoledne, se máme na co těšit.

Dog Eat Dog byli prvním větším „narušitelem“ metalového line-upu, pro mnohé ale léta očekávaným aktem, pro jiné zajímavým zpestřením. Areálem se rozezněla směsice hardcoru, punku, nu-metalu okořeněná o saxofon. Fanoušky rozeskákala především skladba „Who’s The King?“, nebo si užili chytlavou „M.I.L.F.“, či „Rocky“. Ačkoliv se v diskografii kapely od roku 2006 nic nehýbe, vyráží kapela na turné k pětadvacetiletému výročí a i na festivalech je vítána s otevřenou náručí. Dočkáme se také nějaké nahrávky?

Holandští vlasatci Legion Of The Damned rozbouřili publikum. Během skladby „Werewolf Corpse“ se příznivci death/thrash metalu rozestoupili do dvou stran, aby wall of death vyústila v cricle pit, který vířil i při dalších skladbách. Namátkou: „Pray And Suffer“, „Death’s Head March“, nebo „Bleed For Me“. I tato kapela je v Čechách poměrně častým hostem, avšak do dramaturgie Masters tak úplně nezapadá. Každý rok sice festival přináší mimo melodických kapel i nějaký ten tvrdší metal, ale jedna či dvě kapely tohoto typu, které jsou navíc u nás tak často, příliš fanoušků žánru nepřitáhne. Na druhou stranu i mnozí melodikové ocení dobře zahraný thrash, či death a o tom, že Holanďané svoje řemeslo ovládají, není žádného sporu. A publikum působilo opravdu spokojeně.

Hammerfall patří ke stálicím hlavní scény Masters už hodně dlouhou dobu a stále a stále se scházejí jejich příznivci k oslavě švédského hevay metalu. Na show se fanoušci těšili, přesto ale přetrvávaly lehké pochyby. S Hammerfall je to jako na houpačce. Bylo období, kdy kdykoliv vylezli na scénu, jednalo se o kardinální průšvih (okolo roku 2008). Později, řekla bych tak od Metalfestu, kdy hráli „Hearts Of Fire“ jako poctu českému hokejovému týmu, který tehdy během jejich koncertu vyhrál zlatou medaili v přímém přenosu, se koncertní úroveň kapely razantně zvedla. A tentokrát si banda okolo Joacima Canse vystřihla parádní zábavný koncert plný osvědčených hitů. O úvod se sice postarali novinkou „Hector’s Hymn“, jednou z nejlepších skladeb nové desky, pak už se ale jelo v klasice. „Any Means Necessary“ a „Renegade“ rozhodně nezklamaly. „B.Y.H.“ z ne příliš dobře přijímané desky „Infected“ také neurazila, naopak potěšila klasika „Blood Bound“, či „Let the Hammer Fall“. Z novinky „(r)Evolution“ pánové přinesli ještě „Live Life Loud“ a „Bushido“, ale přeci jen „Threshold“, „Last Man Standing“, nebo „HammerFall“, která mi zní v hlavě dodnes, jsou věci, které chce většina fanoušků této kapely slyšet daleko víc. Na závěr samozřejmě nesmělo chybět „Hearts On Fire“ a Hammerfall měli za sebou další z úspěšných koncertů, kterému dopomohl i nový bubeník David Wallin, známý např. z Pain.

To už se ale všichni těšili na opravdovou hvězdu, sympaťáka Zakka Wylda. Úvodu koncertu southern rockerů Black Label Society nemohlo chybět intro v podobě „Whole Lotta Sabbath“ (lehce psychadelický mix klasických písniček) aby konečně za velkých ovací kapela vtrhla na pódium a začala příhodně s „The Beginning… At Last“. Zakkovi borci, výrazný a výtečný basák John DeServio, bubeník Jeff Fabb a nenápadný, přesto vynikající Dario Lorina v čele se Zakkem vytvořili výbornou atmosféru. Fenomenální vousatá legenda si dávala zpěv i kytarová sóla, stavěla se do svých typických póz a šťastnějším fotografům se také povedlo zachytit jeho typické plivání. Kapele se podařilo sestavit playlist plný hitů, zároveň ale z poslední desky „Catacombs Of The Black Vatican“ zazněly během devadesáti minut čtyři skladby: „Heart Of Darkness“, „My Dying Time“, chytlavá „Damn The Flood“ a „Angel Of Mercy“. Do historie kapely jsme zabrousili s „Bleed For Me“ z desky „1919 Eternal“, po starších nahrávkách už ale BLS nesáhli. Největší zastoupení pak měla deska „Mafia“, ze které zazněly „Suicide Messiah“, nebo nádherná „In This River“, věnovaná Dimebagu Darrellovi, kdy se Zakk opřel do kláves. Kromě Mafie také BLS sáhli po „The Blessed Hellride“, „Order Of The Black“ a „Shot To Hell“. BLS byli jednoznačně hvězdou festivalu.

Po jižanském rocku se na závěr pátečního dne pěkně přitvrdilo. Orchestrální black metal, to jsou Řekové Septicflesh. V roce 2008 se kapela dostala do širšího povědomí s přelomovým albem „Communion“, které následovalo „The Great Mass“ a „Titan“, desky, jejichž hity na Mástru zazněly. Na úvod se areálem rozběhly zvuky „Pyramid God“ právě z „The Great Mass“ a rozrezonovaly pódium i publikum. Atmosféra koncertů Septicflesh je vynikající, temná a dráždivá, bohužel je ale nutné, aby byla show perfektně ozvučená, což na letošním MoRu byl zásadní problém u většiny kapel. Přesto měl koncert grády. Frontman Seth Siro je démon a nový bubeník Kerim Lechner je za svým nástrojem jak drak. Avšak kapele na živo přeci jen chybí orchestr. Dokážete si představit, jak nádherně by mohlo znít např. takové „Persepolis“, kdyby se ke kapele připojil právě doprovodný orchestr? Smyčce naživo namísto v backing tracích a samplech by stoprocentně umocnily atmosféru již teď hustou tak, že by se dala krájet. Takto jsme mohli slyšet např. „The Vampire from Nazareth“, „Dogma“, „Order Of Dracul“, nebo „Anubis“ jen v podání kapely. A přestože skladby z desky "Communion" mají největší hloubku a sílu, jsou to právě ony, jimž by nejvíce slušel skutečný orchestrální kabát.

Druhý den festivalu je také úspěšně za námi. Přestože BLS patřili k vrcholu letošního ročníku, stále se máme na co těšit. V sobotu hlavně na to, že konečně přijedou dlouho očekávaní Krokus a Exploited.