Čekat od dánských Royal Hunt kdovíjaká velká překvapení by bylo bláhové. Přece jenom mít v žilách zkušenosti z víc jak čtvrt století působení a v análech nespočet pochvalných kritik za dvanáct předchozích studiových počinů, ve kterých kluci ani jednou nešlápli vyloženě vedle, to už tuhle kapelu opravňuje k tomu, aby si „pouze“ hýčkala a kultivovala svůj osobitý styl a byla tak pro posluchače jiskřivou sázkou na jistotu. A přesně takové je i aktuálně vydané album „Devil´s Doze“. Na kterém sebejistá parta kolem dvorního skladatele, klávesáka a kytaristy Andrého Andersena (ve které po čtyřech letech klidu došlo zase jednou k personální obměně, tentokrát na bubenické sesli, kde Allana Sorensena nahradil Andreas „Habo“ Johansson) nabídla přesně to, co se od ní dalo čekat (tedy na první ucho snadno rozpoznatelné a nezaměnitelně typicky propracované, vzletné a nadýchané melodie, hromadu vzdušných sborů, dokonale kooperujících se suverénním zpěvem DC Coopera, nekonečnou záplavu bohatých kláves, dokonale pasující harmonie klapek s chytlavými kytarami i špetku nezbytné progresivnosti) a navíc si dovolila i k drobnému překvapení sáhnout. A jasně, že je ku prospěchu věci.
Zdá se, že recept Royal Hunt je (samozřejmě za nezbytné podpory melodických nápadů) prakticky nevyčerpatelný. Už úvodní „So Wright So Wrong“ přináší tu postupně rozkvétající atmosféru (jak dramatické může být zmlknutí v pravou chvíli!), vzrušivý dialog sólového zpěvu a sborů, krásně rafinované vsuvky, typický melodický tobogán i silná, dokonale vyvážená individuální představení (na Andrém Andrersenovi je mi nesmírně sympatické, že jako principál nemá potřebu exhibovat na úkor ostatních). V tomto duchu by šlo popisovat každý z jednotlivých kousků a v každém případě bychom mohli koketovat se superlativy. A když k tomu přidáte ta již zmíněná drobná překvapení – píšťalky a lehoulince taneční motiv v „Riches To Rage“, smyslně rozkvétající emoce v „Until The Day“, jedné z nejpůsobivějších balad, kterou kdy Royal Hunt dali dohromady a finální jedovatější a syrovější bonusovou rockovku „How Do You Know“ (u které jsem dlouho bádal, jestli nejde o nějakou coververzi, ale skutečně se jedná o vlastní kousek Královských lovčích), je jasné, že se jedná o parádní jízdu.
Stručná charakteristika – i na svém třináctém albu přináší Royal Hunt svěží, dramatickou, nápaditou porci skvělých melodií, zvýrazněnou přístupnou a nenásilnou progresí a dokonale harmonicky propojený um výrazných individualit. „Ďáblova dvanáctka“ tak přináší přesně to, co od téhle kapely lze očekávat a možná ještě o židbec víc. A výstižný název navíc podtrhuje skutečnost, že Royal Hunt dokonale využívají prakticky vše, čím vítězili na předchozích dvanácti deskách.
|
