Pět let po vydání debutového alba „Tears Of White Roses“ nám český Sebastien servíruje následovníka. Je to dobrá zpráva? Je, a to hned z několika důvodů. Jednak naše scéna, pokud se powermetalového žánru týká, zoufale strádá. Mluvíme-li pak o kapelách, jejichž hudba v sobě nenese prvky provinčnosti, je výsledný počet směšně malý. Sebastien do této skromné party ovšem rozhodně patří. Ba co víc, v současnosti se staví do samotné špice, nejen proto, že ostatní spolky buď nic nevydávají, nebo se zacyklily ve svých vlastních postupech (viz Salamandra), ale zejména z důvodu kvality, jež je přítomna na všech myslitelných pozicích.
Kluci moc dobře vědí, že jedním ze stavebních kamenů úspěchu je finanční solventnost. A tak se nebojí prostřednictvím příslušných serverů oslovit třeba i fanoušky, aby na nové dílo přispěli. Chtějí jim totiž přinést to nejlepší, jako třeba zvuk od samotného Rolanda Grapowa, nebo vpravdě působivý přebal desky ze studia Dis-Art Design. I to by ovšem spadalo do kategorie zbytečných pozlátek, pokud by základ netvořila jakost hudební. Dle výše zmíněného je evidentní, že nechybí ani ta. Je naopak bytelná jako základy mostu Weinan Weihe v Číně a nezpochybnitelná jako boxerský direkt.
Aby bylo vše ještě velkolepější (tedy svým způsobem méně zaprděně české), i tentokrát bylo ke spolupráci přizváno několik zvučných jmen. Na desce tak kromě „domovského“ a tradičně výborného George Raina uslyšíme třeba Zaka Stevense (Savatage, Circle II Circle), Ailyn Giménez (Sirenia), ale také úlovek z nejcennějších, neboli Tonyho Martina (Black Sabbath). Představení o třinácti melodických chodech (a dvou bonusech) načíná dynamicky svižná píseň „Stranger At The Door“. Už v ní na povrch vystoupí hlavní devízy Sebastienu. Tedy snadno přístupné, a přesto do posledního tónu promyšlené hudební struktury. Songy málem působí, jakoby se skládaly samy, při jen trochu pozornějším rozboru je ale evidentní, jak náročný ve skutečnosti musel celý tvůrčí proces být. Nespočet pikanterií, vychytávek, subžánrových zákoutí a vlivů (uslyšíme irské i arabské motivy či lineárně vstřícný prog), to vše zabaleno v bohatém a nadýchaném aranžmá. Novinka „Dark Chambers of Déjà Vu“ se vám pravděpodobně zalíbí už na první poslech, každý další však její zpočátku pouze tušené kvítky ještě znásobí a nechá rozkvést do krásného a barevně rozmanitého hudebního pugetu.
Dominantní součást celkového obrazu přitom tvoří klávesy Pavla "Dvorkyse" Dvořáka. Ty sypou do instrumentální tváře jednak líbivý melodický make-up, jednak jsou schopny vyčarovat melancholicky obarvené stíny a výsledný look skladby posunout gotickým směrem, což jde ruku v ruce s často temně-romantickou lyrikou Jana Petrička. Nikdy ale nečekejme čiré pocity smutku nebo zmaru, v muzice Sebastienu má hlavní slovo optimismus a všudypřítomná „uživatelská“ pohoda. Nenechme se tedy mýlit ani příležitostným growlingem Sergeye Baidikova (Inner Fear) nebo názvy skladeb, jako třeba u trojky „Crucifixion Of The Heart“, jejíž goticky laděný úvod pouze vítá k chytlavě klenutým linkám, ať už sólovým či vokálním, v čele s refrénem, který ve své ladnosti vklouzává do uší lehce jako nůž do margarínu. Mimořádnou radost mi činí i slokové frázování páně Raina, jenž si v některých momentech dokonale tyká s rytmickým podkladem (zejména kusy „Sleep In The Glass“ a „Man In The Maze“) nebo svižné sexy chorusy typu „Highland Romance“ či „Frozen Nightingales“.
Na pomyslný vrchol pasuji, kromě právě zmíněné pecky "Higland Romance", duo po sobě jdoucích položek, paušálně chytlavou "The House Of Medusa" a do nitra vtahující "My Deepest Winter" (kde si zapěl i Roland Grapow).
A jak dopadli hosté? Tony Martin se představí ve čtvrté „Lamb Of God“ (k níž si napsal text společně s Petričkem), jež mu jde naproti rozvážně vedenými riffy ala Black Sabbath. Uslyšíme jej i v bonusové skladbě, kterou představuje živý – a zdařilý - cover sabbatovského kusu „Headless Cross“. Nadmíru působivý je duet Raina s Ailyn Giménez v závěrečné baladě „Last Dance At Rosslyn Chapel“. Kdesi za půlí cesty naopak zůstala stát Stevensova „The Ocean“, která nadějně znějící koncept pouze načrtává, aniž by dokázala přijít s dostatečně přitažlivým výsledkem. Jedno je každopádně jisté. Novinka Sebastienu funguje především jako skladatelsky konzistentní celek, jemuž by vyjmutí kteréhokoli kousku jenom uškodilo. V jednotlivých písních bychom možná jako hnidopiši odhalili mírné autorské schéma, ke kterému lehce napomáhá i popově uhlazený - avšak technicky precizní - zvuk. Je to ale jako s mistrovským obrazem, jehož některé části mohou působit méně atraktivně, pokud na ně budeme nahlížet ze vzdálenosti několika centimetrů. Poodstoupíme-li však, okouzlí nás dílo v celém svém rozsahu. Přesně jako album „Dark Chambers of Déjà Vu“, na který může být našinec opravdu hrdý.
|
