To jsou věci, to jsou věci. Stratovarius je tady s jubilejní patnáctou studiovkou, která přináší zcela nečekaný obsah. Legendární Finové se totiž vracejí ke svému nejslavnějšímu období, v němž hrál dominantní roli skladatelský génius Timo Tolkki. To je skutečnost, jež musí zákonitě vyvolat lavinu reakcí, od těch jásavě pozitivních až po zklamané a znechucené. K první skupině bude zcela logicky patřit konzervativní jádro fanoušků, kterým zoufale scházely sentimentální a velkolepé melodie. Do druhé zase spadnou všichni, jimž se zamlouvalo progresivnější vyznění posledních desek.
Přiznám se, že pro mě osobně je tato skutečnost malým šokem. Čekal jsem pokračování v moderně pojatém směru a přirozené navázání na jeho umělecký vývoj. Místo toho Finové hodili zpátečku, všechno zjednodušili a se vší vervou vyběhli vstříc minulosti. Jakoby říkali: „Víme, že jsme se na posledních albech odklonili od klasického soundu kapely, mrzí nás to, tady máte omluvu.“ Tomu napovídá i silné využití autorských schopností hostujícícho Jani Liimatainena, díky čemuž některé nové pecky zní jako pokračování aktuální fošny Cain´s Offering. V tuto chvíli není možné tvrdit, zda jde o stav setrvalý či pouze dočasný, nicméně v takovém postupu musí cítit prvky jisté podbízivosti i ten, jemuž se nová deska nakrásně třeba i velmi zamlouvá a líbí. A takovému pocitu zase nahrává stavba některých skladeb, které působí, jakoby by byly šity (nikoli shity) horkou jehlou, v několika (naštěstí ojedinělých) momentech dokonce vyznívají nedotaženě a bezradně.
Týká se to zejména závěrečné části díla, prvních šest kusů je každopádně naprosto parádních a strhujících. Např. hned při úvodní palbě „My Eternal Dream“ si překvapený fanoušek ukroutí hlavu buď pohybem horizontálním (při absolutní nechápavosti) či vertikálním (při neurvale šťastném paření). Jde totiž o nejspídovější, nejhymničtější a nejspektakulárnější položku celé desky. Její zařazení na samotný začátek přitom definitivně potvrzuje, že tentokrát nepůjde o ojedinělý pozdrav časům minulým, ale zcela promyšlený a systematický atak. Jednoduchý klávesový motiv evokuje song "Freedom" z fošny „Infinite“, tedy fanfárové haló efekty mířící rovnou na první signální, včetně refrénu, který úzkostlivě kopíruje základní melodickou linku. Do toho neoklasické Johanssonovy klávesy a další z dlouhé řady nezapomenutelných Strato hitů je na světě. Druhý song „Shine in the Dark“ tempo i náladu zklidní, připojí se lehký prog, chytlavost však nemizí, a to zejména v půvabně klenutém bridgi a patřičně hlasitém refrénu. Podobně je na tom také následující rychlovka „Rise Above It“, která rovněž zavoní hymnickým chorusem i pikantně vykrouceným sólem. Návaznost na páně Tolkkiho je tentokrát ještě silnější, a to zejména v postupech podkladových kytar a také Kotipeltově frázování, jež v jednom momentu nepokrytě opisuje z hitovky „Forever Free“ (album „Visions“ 1997). I přesto (nebo právě proto?) je poslech tohoto kusu opravdovou radostí.
Čtvrtá kompozice „Lost Without a Trace“ je jediným autorským příspěvkem Lauri Porriho. Jde o progresivní a pravděpodobně umělecky nejvyspělejší položku alba, pocitově má tedy nejblíže k předešlým dvěma zápisům kapely. Skladba vyniká postupnou gradací s vrcholem v dynamicky zpěvném refrénu. Tím zavoní i písně číslo pět („Feeding the Fire“) a šest („In My Line of Work“), přičemž druhá jmenovaná je dokonalý hit a zároveň zenit celého díla, neb po něm už podobně veselo nikdy nebude. Sedmý track „Man in the Mirror" sice dýchá příjemně šlapavými slokami, brzdí jej ale (vzhledem k předešlému dění) málo záživný refrén. Pohoda se sice vrátí v goticky laděné osmičce „Few Are Those“ (pěkný bridge, chorus i sólo), avšak vzápětí opět zakolísá v (na poměry kapely) tuctové baladě „Fire in Your Eyes“ (přestože v ní naplno vynikne Kotipeltův um). Není bez zajímavosti, že obě průměrnější položky složil Jens Johansson. Zbývá nám závěrečný opus „The Lost Saga“, který se zase snaží navázat na Tolkkiho, tentokrát na jeho epické a časově roztáhlé skladby, včetně téměř doslovné citace sentimentálních linek, jež přijdou na řadu v sedmé minutě. Výsledek je ovšem sporadický, jakoby zmrazený v přílišné a zároveň ne zcela uvěřitelné tvůrčí angažovanosti.
Natěšené pocity z prvních šesti skladeb (plus osmičky „Few Are Those“), kdy to málem vypadá na desku roku, jsou tak zchlazeny méně povedeným triem songů (prachbídný přebal CD v tomto ohledu hraje minimální roli). I přesto jsou na místě oslavné ódy, ačkoli je nutné zopakovat, že se to pravděpodobně týká pouze fanoušků starých Stratovarius, ke kterým se samozřejmě řadím i já. Mám ovšem plné pochopení i pro ty, jež novinku odsoudí jako málo zajímavou a zpátečnickou.
|
