Abych řekl pravdu, superskupinám jsem nikdy moc nevěřil. V drtivé většině případů totiž dopadly tak, že se hvězdy rozhádaly po prvním, maximálně po druhém albu a šlo se od válu. A v drtivé většině případů vydané desky nedosahovaly úrovně jejich domovských kapel. Nebudu tu vypisovat všechny tyto projekty, protože by to byl seznam proklatě dlouhý. Teď je otázka, zda se na něj připojí i The Winery Dogs, společná kapela bubeníka Mikea Portnoye (ex-Dream Theater), basisty Billyho Sheehana (Mr. Big, ex-David Lee Roth) a kytaristy a zpěváka v jedné osobě Richieho Kotzena (ex-Poison, Mr. Big). Ovšem s poslechem jejich novinky „Hot Streak“ pevně věřím, že tomu tak nebude.
Kotzen, Sheehan a Portnoy debutovali před dvěma lety eponymní deskou, plné výtečného hard rocku, znatelně vycházejícího z blues, který byl opepřen skutečně vynikajícími hudebními výkony. Stylově rozhodně nic překvapujícího, zvlášť když přihlédneme k faktu, kde zejména Kotzen a Sheehan působí nebo v minulosti působili. Navíc na podobném základu, který ctí Led Zeppelin, Aerosmith, Cream nebo Rolling Stones, staví i Kotzenovy sólovky. Debut The Winery Dogs mi v době vydání nějakým záhadným způsobem unikl a dostal jsem se k němu až dlouhou dobu po vydání (čímž se může vysvětlit absence recenze na těchto stránkách), ovšem dvojka „Hot Streak“ díky kvalitám předloňské desky byla v hledáčku už dlouho před vydáním.
Její pořízení rozhodně nebyla chyba. „Hot Streak“ totiž představuje naprosto grandiózní výtrysk koncentrované rockové energie. Oproti debutu je deska variabilnější, ovšem to neznamená, že by byla rozháraná a nesourodá. Hlavním jmenovatelem je opět hard rock, který roste z bluesových kořenů, ovšem tentokrát, více než v případě debutu, dojde i na jiné vlivy a album je tak zábavnější, barevnější.
Jeho úvod je samozřejmě klasický. Hned vpád do úvodní „Oblivion“ připomene přehršlem tónů Dream Theater (Portnoy prostě své někdejší působení nezapře ani zde, přestože The Winery Dogs toho s těmito progresivisty nemají mnoho společného), vše však jede v mnohem rockovějších kolejích, než by to posluchačům předložili LaBrie, Petrucci a spol. Dvojka „Captain Love“ zase nejvíce zaujme titánskými riffy ve stylu AC/DC, ze kterých jsou trochu cítit i raní Skid Row. Album se pak láme v šesté skladbě „Fire“, což je čarokrásná balada, kde prim hraje klavírní hra, do které se pustil Kotzen. Navíc křehký a působivý refrén naznačuje, že pokud kapela tuto skladbu nasadí na singl, hitparádový úspěch by ji minout nemusel.
Od „Fire“ se mění nálada i povaha alba, proto i když „Ghost Town“ zabouří ostrým riffem, mnohem více prostoru dostávají akustické nástroje a různé titěrné vyhrávky, které dokreslují uvolněnou atmosféru skladby. Od těchto okamžiků se více než na kytarové riffy nebo hromové bicí sází na emoce, s nimiž Kotzen dokáže kouzlit všemocně. A proto v klasické bluesové baladě „Think It Over“ se nechce ani věřit, že tenhle chlápek dokáže vyloudit tak soulové zabarvení hlasu. V tu chvíli jste si naprosto jisti, že Kotzen pěvecky přerostl nejen Breta Michaelse, se kterým hrál v Poison, ale už i Erica Martina, s nímž se setkal v řadách Mr. Big. Vrchol desky pak přichází se závěrečnou „The Lamb“, jenž začíná jako popěvek z éry „květinových dětí“, vzápětí se zlomí ve zběsilé tempo, aby vygradoval ve stadionovém refrénu. Precizní práce.
Ostatně jako celá deska. Z každého tónu odkapává radost z čirého muzikantství. Všechno je perfektně zahrané, precizně zaranžované a přesto oduševnělé. Říká se, že velké desky prověří jen čas. Jak to bude s „Hot Streak“ si tedy budeme muset ještě nějakou dobu počkat, ovšem momentálně si myslím, že tahle deska se stala klasikou už ve chvíli, kdy vyšla.
|
