Slováci Signum Regis nezahálí. V květnu vydali EP „Through The Storm“ a už 20. listopadu spatří světlo světa čtvrtá řadovka „Chapter IV: The Reckoning“. Zmíněné EP bylo přitom luxusní nejen časově, ale zejména obsahově a laťku kvality tak nastavilo hodně vysoko. Velmi sympaticky se mi jeví skutečnost, že přestože novinka vychází ve velmi krátkém časovém úseku, z májového počinu nic nepřenáší a obsahuje desítku zbrusu nových skladeb. Ty hudebně zcela plynule navazují na „épíčkové“ písně, k jejich koncentrované pohodě jim ale tentokrát přece jenom cosi schází.
K poslechu nás vítá cover z dílny Jana Yrlunda (Delain, Apocalyptica…), ten ovšem, podobně jako přebal EP „Through The Storm“, nepovažuji za příliš atraktivní. Opět se tak nabízí otázka, proč většině powermetalových kapel schází vkus při výběru uměleckého ztvárnění svého CD, kdežto třeba každé (dejme tomu) druhé progové album skýtá vpravdě lahodné artové obrazy. To je ovšem téma do jiného článku. Pokud se zvuku týká, přestože jej tentokrát měl na starost Jens Bogren (na EP to byl Jacob Hansen), zůstává naprosto identický a není tedy pochyb, že jde o záměr kapely. Já však nemohu než zopakovat svojí výtku o příliš „hodném“ a metalově málo důrazném vyznění všech nástrojů. Je to podle mě velká škoda, neb vynalézavá stavba riffů přímo křičí po adekvátní technické řezavosti. A tak přestože jsme mohli být nejednou svědky klidně i čistokrevných thrashových momentů (např. songy „Quitters Never Win“ a „The Kingdom Of Heaven“), díky nevinnému soundu jsme pocitově zůstali někde na hranici hard rocku a heavy metalu.
Mozek kapely, Ronnie König, ale umí krom atraktivních riffů (tipoval bych, že jeho velkým oblíbencem a vzorem je Dave Mustaine) napsat i velmi funkční powermetalové šlehy. Důkazem je hned úvodní track „Lost And Found“, který nic zbytečně nekomplikuje a hned na posluchače vlítne naléhavým spídovým kvaltem a nadmíru příjemným refrénem, jenž uvízne v hlavě a jen tak z ní nevyleze. Dalším kladem této skladby – stejně jako většiny zbývajících – je chytlavý sólový part, který zpravidla zavoní typickým melody trylkem nebo jej okoření neoklasicky svůdné prvky. Druhou píseň v pořadí s názvem „The Secret Of The Sea“ načíná i končí bluesrockový riff, v líbivosti ale za svojí předchůdkyní lehce zaostává. Ještě o kousek níž si v tomto ohledu stojí následná položka „The Voice In The Wilderness“ (s úvodem ala Megadeth), kde sice nepřijdeme o pěkné neoklasické sólo, zároveň však vyslechneme nijak zvlášť působivý chorus. Nálada se tak zlepší až s nástupem pětky (a mého černého koně alba) „The Magi“, kterou podpírá nosný melodický riff, další z pamětihodných refrénů a také sólo, ve kterém Ronnie vkusně využil klasický motiv z dílny Johanna Sebastiana Bacha. Podobnou výhrou je i následný rychlík „Quitters Never Win“, stejně jako osmička „When Freedom Fails“, se kterou se vzneseme rovnou do melodických nebes. Všechny zbývající skladby zaujmou některým z výše popsaných kladů, jako celek však už nesnesou lichotivější označení, nežli lepší nadprůměr.
Signum Regis evidentně nalezli vlastní hudební integritu, do které již bytelně patří zpěvák Mayo Petranin se svým specifickým hlasovým zabarvením. Jejich tvorba je konzistentní, neinvazivní, pohodově poslechová a kvalitou se rozpínající přes celý evropský kontinent. Porovnám-li aktuální fošnu s předešlým plnohodnotným počinem „Exodus“, naleznu v obou případech stejný počet kromobyčejně zdařilých songů i těch slušných, ale nikterak výjimečných kompozic. Přesto u mě o malý kousek vítězí zápis z roku 2013, a to zejména díky lepšímu a metalově komplexnějšímu ozvučení.
|
