Killing Joke a jejich charismatický frontman Jaz Coleman jsou už dávno legendou. I když nikdy neprodávali miliony desek a hitparádové úspěchy se jim vyhýbají, legendami se stali díky naprosto nekonvenčnímu přístupu k muzice a novátorským postupům. A je jedno, jestli to bylo koncem sedmdesátých let, kdy reflektovali na doznívající punkovou vlnu na domovských britských ostrovech, nebo v osmdesátých letech, kdy do značné míry určovali trend gothic rocku a dotkli se dokonce synthpopu, nebo v letech devadesátých, kdy se z nich stala nekompromisní industriálně metalová mlátička, kterou jsou dodnes. Opět působící v původní sestavě, ve které tuhle kapelu v roce 1978 zakládali.
Coleman je všestranný umělec, o čemž svědčí nejen rozmanitost alb Killing Joke, ale výčet jeho práce za celou dobu kariéry. Našince určitě bude zajímat, že spolupracoval s Čechomorem a kapelou Gaia Mesiah, ale více určující je jeho práce na poli vážné hudby, kdy spolupracoval s předními světovými umělci včetně Českého národního symfonického orchestru. A už jen proto nemůže být každá další deska Killing Joke úplně obyčejným albem, protože lidé, kteří mají dar od boha, což Coleman bezpochyby má, prostě nemůžou dělat jen tak průměrná alba.
A „Pylon“ je další takovou výjimečnou deskou, na jaké už jsme si z dílny Killing Joke zvykli. Plně odráží vývoj kapely a její zakotvení ve vodách industriálního metalu. Sice jsou na ní slyšet i punkové začátky, když riff úvodní skladby „Autonomous Zone“ připomene české punkové nestory E!E, ale většinou se jedná o těžké, přetvrdé kytarové riffy, které doplňuje Colemanův apokalyptický zpěv. Deska zprvu působí trochu nevýrazně, ovšem první výtrysk extáze přichází se skladbou „Euphoria“, která má strhující atmosféru temného polosvěta, přecházející ve vynikající výrazný riff. I zde je slyšet Colemanovo zaujetí pro vážnou hudbu, která se dostane ke slovu v plíživé „New Jerusalem“, kde symfonické motivy podbarvují noisové hradby kytar.
Ano, KIlling Joke jsou dnes hodně o hlukových stěnách, ovšem ani v nich neztrácí vytříbený smysl pro melodie. Ať už je to zmíněná „Euphoria“, která by se dala pasovat na největší hit desky (o klasických hitparádových tutovkách se v souvislosti s Killing Joke samozřejmě hovořit nedá) nebo megalomanská „War On Freedom“, která jako jedna z mála využívá i zvuky akustických kytar.
Za zmínku pak rozhodně stojí i pochodová „I Am The Virus“, za kterou by se nemuseli stydět ani takoví Rammstein a také dalěí hitovější kousek "Big Buzz", který je prodchnut gotickou atmosférou.
Killing Joke dostáli své pověsti legendy, hudebních inovátorů a zvukových mágů. „Pylon“ přesně zapadá do jejich diskografie jako poslední střípek do mozaiky. Novinka udržuje proklatě vysoko nastavenou laťku, takže s ní prakticky nemůžete šlápnout vedle. To ostatně všichni příznivci Colemanových vizí dávno vědí. Jeho hudba, potažmo hudba celé téhle prapodivně geniální kapely, je prostě stále na vysoké úrovni a nezdá se, že by to v budoucnu mělo být jinak.
|
