Camdenské podsvětí, tedy klub nesoucí příhodný název The Underworld, patří k opravdu malým klubům na londýnské scéně. Je dokonce ještě menší, než The Borderline, kde jsem se byla podívat na Freedom Call. A stejně jako happy metaloví Němci, tak i švédští rockeři The Poodles na tom byli s návštěvností bídně. Možná za to mohl fakt, že ve stejný den se jinde v Londýně odehrávala show žánrově podobných a daleko známějších Gotthard, přesto však byl počet fanoušků na koncertě The Poodles celkem k pláči. Ani jedna z vystupujících kapel ale na sobě nedala znát rozčarování, a i když zpěvák The Poodles zmínil, že když tu hráli naposled, bylo to v The Electric Ballroom, který se nachází hned za rohem a jeho velikost je mnohonásobně větší, Pudlové v Underworldu zklamaně nevypadali.

Když se na scéně objevila první předkapela Maverick z Belfastu, pod pódiem stálo všehovšudy sedm lidí a z toho dvě slečny, které patřily ke kapele. Svižný a zároveň pohodový melodický hard rock s heavy příměsí by si zasloužil daleko větší publikum. Maverick za krátkou dobu své existence vydali EP pod svou vlastní taktovkou a pod hlavičkou Massacre Records se v roce 2014 na pulty dostalo pozitivně hodnocené album „Quid Pro Quo“. Hlas zpěváka Davida Balfoura není extrémně výrazný, na druhou stranu velmi příjemný a i přes nepříliš dobrou akustiku klubu spolu s chytlavou muzikou potěšil a pobavil mnohem více, než následující COP UK. Kapela byla vděčná i za tu hrstku, která dorazila včas na jejich show, s potěšením zahráli písničku pro věrné fanynky, i pro fotografa kapely. Ten si vysloužil těsně před koncem pravděpodobně příhodný song „Whiskey Lover“. Setlist otevíral sleazovější singl „Paint By Numbers“, následovaný skladbou „I Want It“, patřící mezi ten typ písní, která rozeskáče kotel plný fanoušků. Leč s téměř prázdným klubem moc nezamával. Kapely mi bylo v tu chvíli opravdu líto, ale muzikanti se nenechali otrávit. Ať už se o show staral již zmiňovaný zpěvák, či si střihl sólo kytarista Ryan Sebastian Balfour, všechno klapalo a taková „Rock n Roll Lady“ by mohla opět rozvlnit větší dav. Zbytek kapely, čítající Rica Cardwella za druhou kytarou, nebo usměvavého basáka Richieho Divera a mladého, poněkud upozaděného bubeníka Mika Rosse taky odvedl skvělý kus práce, za což smekám.
Setlist: Paint By Numbers, I Want It, Cat Got Your Tongue, Rock n Roll Lady, Whiskey Lover, In Our Blood

COP UK ze Sheffieldu, známí také pod názvem Crimes of Passion, se před několika lety zastavili na plzeňském Metalfestu a chystají se do Čech již brzy jako předkapela Helloween a Gotthard. Co se týče dramaturgického rozvrhu, možná jejich v současnosti rozvláčnější muzika plná křesťanských motivů, viz např. novinka „Kiss of Angel“, zapadne lépe tam, než mezi dvě veselé kapely Maverick a The Poodles (hlavně zpěváka Dala si lehce dokážu představit ve spojení s Andim Derisem.) O tom, že jsou COP skvělí muzikanti a jejich skladby mají hloubku, žádná, ale i když do Underworldu přibylo dalších pár fanoušků, obzvláštní terno také neudělali. Na koncertě byly úspěšnější právě rockovější skladby, než již zmiňovaná novinka, např. melodický otevírák setlistu „Body & Soul“, či rychlejší „I Think I Can Save You“ ze zatím posledního alba „To Die For“. Z těch pomalejších opět ze stejné desky nejlépe vyzněla houpavá „Blown Away“. Stejně jako Maverick se kapela do show s chutí opřela a nehledě na nepočetné publikum ze sebe vydala maximum.
Setlist: Intro, Body & Soul, Think I Can Save You, Kiss of Angel, My Blood, Blown Away, Catch Me If You Can, Accidents Happen Even Here

Stockholmští „psíci“ The Poodles se vyřítili na malou scénu s novinkou „Before I Die“, během hracího času se rozhodli neupřednostňovat poslední album „Devil In The Details“, ale zaměřili se na celou diskografii. Fanoušků pod pódiem konečně přibylo, a přestože se nejednalo o žádný dav, koncert měl skvělou, byť velmi komorní, atmosféru. Showman Jakob Samuel si během koncertu stihnul zacvičit, převléknout se, zavtipkovat si s bubeníkem, zašpásovat s publikem a přimět fanouška v první řadě (celkem obstojně) zpívat do mikrofonu. Zpestřením koncertu byla akustická medley vsuvka. Nejnovější člen kapely, kytaristy Johan Floqvist spolu s Jakobem, obsluhujícím rumbakouli s tamburínkou, spojili dohromady skladby „Crying“, „One Out Of Ten“ a „Leaving the Past to Pass“. Jakob Samuel předvedl, že jeho hlas nepotřebuje výrazný doprovod a i tak se skvěle a téměř bezchybně roznáší sálem. Show osvěžilo také bubenické sólo Christiana Lundqvista, po kterém se zpěvák, původně oblečený v červené kůži, vrátil v kabátku ve švédských národních barvách a kloboučku. Show The Poodles bavila v druhé půli snad ještě víc, zvlášť proto, že ke konci zazněly největší hity, nepočetné publikum se rozdovádělo a rozezpívalo. Bohužel ale koncert utekl rychleji, než by si mnozí přáli a já po této zkušenosti doufám, že s Pudlíky budu mít ještě někdy tu čest.
Setlist: Before I Die, Caroline, House of Cards, Shut Up!, I Rule the Night, Flesh And Blood, Cuts Like a Knife, Line of Fire, Everything, Crying / One Out of Ten / Leaving the Past to Pass, The Greatest, bicí sólo, Thunderball, Crack In The Wall, Metal Will Stand Tall, Like No Tomorrow, Night of Passion, Echoes from the Past, Seven Seas