Kanaďané Moonlyght mají docela zamotanou historii. V první etapě svého života, čítající téměř rovnoměrně na přelomu století rozloženou dvanáctiletku, stihli vydat své debutové album. V roce 2007 to v kapele zaskřípalo natolik, že se Moonlyght rozpadli, a rozpad to byl zřejmě tak raketový, že druhé album ani nestihlo za života kapely vyjít. Takže když se v roce 2008 objevilo, vypadalo to na labutí píseň téhle prog-folkové party. S myšlenkou na to, že by to dál mohli táhnout čistě jako studiový projekt, se kluci na počátku druhé dekády znovu sešli v „nové“ sestavě. V tomto případě šlo de facto o skutečný druhý vstup do stejné řeky, neboť Moonlyght se s výjimkou kytaristů znovu sešli v tom složení, ve kterém kapelu kdysi dávno zakládali a prostor u šesti strun dostal Fred Bédard, který před rozpadem strávil v řadách Moonlyght víc než pět let.
Je dobře, že se Moonlyght vrátili. Jejich letošní album „Return To Desolation“ totiž nabízí velice zajímavou muziku. U které, pokud nenahlédnete do bookletu, budete možná po bouřlivých jednasedmdesáti minutách řešit otázku, jestli těch skladeb bylo přes padesát nebo zda byly pouhé dvě. Moonlyght totiž používají obrovskou záplavu někdy až zdánlivě nesourodých motivů, které neúnavně proplétají a které navíc dokáží důvtipně a přirozeně pospojovat tak dokonale, že celý tenhle energický vír drží dokonale pohromadě. Těch skladeb je ve finále devět, pouze jedna jediná má stopáž kratší šesti minut a garantuju vám, že i když tohle album projedete opakovaně x-krát za sebou, za a) se nebudete ani na moment nudit, za b) ještě stále se najde spousta neprozkoumaných zákoutí.
Moonlyght důmyslně kombinují vlivy blacku, melodického deathu, folk metalu i progresivního metalu. Nedá se říct, že by některý z těchto prvků byl vytrvale dominantní či přesvědčivější, ať už vás nekompromisně ženou uklokotané bicí, dráždí tu ubzučeně kousající, tu zběsile a propracovaně sólující kytara, tlačí k zemi vyhrocený chropot či naopak nadnáší pozitivní proplétání čistého mužského zpěvu se smyslným vokálem hostující Julie Lemelin, ať už vás uklidňuje piáno či smyčce, ať už vás Moonlyght vláčí pochmurnou zatuchlostí či jen zvolna emotivně pohupují, veškeré dění neztrácí ani na okamžik nápad, energii a díky neustálým zvratům a proměnám je „Return To Desolation“ do hlubšího detailu prakticky nepopsatelné. Jednoduše řečeno – tohle se musí slyšet.
Nechtějte po mně přirovnání k hudebním kolegům, ať už budu tvrdit, že si na své přijdou příznivci Eternal Tears Of Sorrow, Turisas, Rush, Ensiferum, Opeth a mnohých dalších, vždycky budu mít pravdu, ale přitom se podstatě stejně nepřiblížím. Pokud máte rádi jasně strukturovanou, předpokládatelnou a zpěvnou hudbu, zkuste, ale moc si od „Return To Desolation“ neslibujte. Tohle album chce trpělivost, čas a chuť zkoumat nejen detaily, ale i samotný celek. Ovšem když tohle všechno věnujete, odměna v podobě intenzivního zážitku vás nemine. Ideální a prakticky neoposlouchatelná deska pro dloužící se podzimní lehce pochmurné večery.
|
