Je to takové malé déjà vu. Vloni, přibližně touhle dobou, jsem velebil francouzské My Doppelgänger, kteří se svojí prvotinou zaútočili na pozici nejlepšího osobního alba roku. A je to tu zas. Byť jejich krajani Asylum Pyre jsou přece jen o něco ostřílenější, aktuální novinka „Spirited Away“ je již třetím kouskem v jejich diskografii a hrají na trošku odlišném hudebním poli, ten jejich atak je stejně nekompromisní.
Těžko říct, co u Asylum Pyre zapříčinilo tak výrazný kvalitativní posun. Není podstatné, jestli to bylo provětrání sestavy, kterou před třemi lety, nedlouho po vydání druhého alba „Fifty Years Later“ opustili vyjma dvou ústředních postav kapely všichni ostatní (bicmen Vince Kreyder toto album již hostovsky nabubnoval, členem kapely se však stal až v roce následujícím), či zda to byl fakt, že kytarista a mnohavýrazový zpěvák Johann Cadot autorsky dorostl, případně jestli se zpěvačce Chaos Heidi podařilo na sobě zapracovat a chytit chameleonsky přizpůsobivou životní hlasovou formu, anebo jestli k celkovému součtu pozitiv přispěl svojí trochou každý z těchto elementů. Podstatné je, že výsledkem je dějové bohaté, nápadově košaté, emocemi nabité barevné album, které v sobě dokáže přirozeně kombinovat vlivy různých stylů, které nenechá posluchače usnout na nějaké jednotvárné struktuře skladeb, které ustavičně mění svoje nálady, které nabídne dostatek melodií, nápadů i excelentních individuálních výkonů i patřičně čistý a přehledný zvuk.
Na „Spirited Away“ Asylum Pyre ukazují, jak blízko má melodický metal (a jedno, jestli s přídavkem power, progres nebo jiným) na jedné straně k tanečnímu parketu, na straně druhé jakou agresivitu v sobě skrývá. Základem jsou převážně příjemně houpavé melodie, ke kterým přidáte-li trochu odlehčení a něco málo nenásilné a neobtěžující elektroniky, tělo se podvědomě a strašně snadno tomu pohupování pořídí (např. titulní „Spirited Away“, či - právě díky až přehnané tanečnosti docela kontroverzní, ale přesto do kolekce zapadající - dusající „Unplug My Brain“), na druhé straně stačí nechat vyřádit se Vince Kreydera (jako třeba ve strhující „Soulburst“) a máte z toho devastující smršť. Právě ta schopnost x-krát v průběhu skladby otočit její náladu naruby, bez jakéhokoliv náznaku nepřehledného chaosu, je tím, co stoprocentně udrží posluchačovu pozornost ž do samotného finále a zároveň tím, díky čemu nelze dát jednoznačně doporučení na nějakou konkrétní skladbu, každá má svůj vlastní děj, svou vlastní tvář a jedno, blíží-li se k muzikálové výpravnosti, smyslné křehkosti (zvláštní, že v tom nejkřehčím okamžiku – „Remembering“ – se ke slovu vůbec nedostane Chaos Heidi), tanečnímu parketu nebo staví na temné atmosféře. Každá ze skladeb má dokonalé vyústění a vývoj do přesvědčivé gradace, dojde-li na Cadotova kytarová sóla, vždycky jde o do detailu propracovaná, pestrá, strhující a chytře vystavěná představení, Chaos Heidi se svým smyslně zabarveným, velice sebevědomým sytým hlasem dokáže dokonale vykreslit jakékoliv emoce (přičemž ty její kapky potemnělého jedu, případně sice sporadické, ale o to účelnější zatlačení na agresivnější notu je velice podmanivé), krásně slyšitelná basa hostujícího Christopha Babina i chytře zaranžované atmosférické Armendarovy klapky pak tlačí tuhle kolekci k dokonalosti.
Jediné, co snad lze Asylum Pyre vyčítat, je odklon od výpravných a na první pohled jednoznačných obálek. Ale ono ta aktuální, atmosférická a tajemnější, signalizuje, že svět Asylum Pyre se změnil. Byť na povrchu ztratili Asylum Pyre výrazné barvy, uvnitř rozkvetli do rozmanité, přitom stoprocentně soudržné a hlavně nečekané krásy. Lacuno Coil či Within Temptation, tohle je sakra výzva!
|
