Tvořit pro děti je věc velmi obtížná. A je už jedno, zdali se jedná o literaturu nebo muziku. Stejně tak, jak se spisovatel musí umět naprogramovat a osvobodit od světa dospělých, aby se dostal na úroveň myšlení a chápání dětské dušičky, musí muzikant k tomu stejnému přidat to, co má k dispozici navíc, tedy krom slov ještě dvanáct tónů ve stupnici, hudební nástroje a hlasivky. A v ideálním případě ještě i dobrý nápad, kterým to vše začíná.
Hevisaurus kromě výše zmíněných věcí v roce 2009 ten nápad měli, přesněji bubeník a otec zakladatel, Mirka „Komppi Momppi“ Rantanen. Po návštěvě koncertu se svými dětmi jej napadlo stvořit metalovou kapelu, ale se zaměřením pro nejmladší. Zní to bizarně? Po prvním zamyšlení rozhodně souhlasím s tím, že ano, ale berme v potaz, že jsme ve Finsku, kde je metal obecně již roky přijímán kladně a tvoří nedílnou součást tamní masové kultury. Proto může existovat a slavit úspěchy i právě recenzovaná kapela (ovšem pouze tam, jinde se o kapele prakticky neví, s výjimkou Argentiny, která má svůj vlastní klon). Tento fakt si lze snadno dohledat na youtube, například amatérský klip z nákupního centra, v jehož středu hoblují a pobíhají muzikanti v kostýmech, ze všech stran oblepení pařícími dětmi se svými rodiči. Neumím si něco podobného představit v jiné zemi, v ČR obzvláště.
Pokud přeskočíme dinosauří (pro dospělého naprosto směšnou) image, dětinské pseudonymy členů kapely i fakt, že kapela zpívá zásadně finsky (protože děti anglicky ještě dobře neumějí, že?), dostaneme se k hudbě samotné. Ta se nachází na pomezí heavy metalu, jemnějšího klávesového poweru, klasického hard rocku a glamu, tedy subžánrů, které malí Finové stráví přeci jen nejsnáz. Dva z celkových šestnácti šlágrů dokonce letí druhou kosmickou (šestá „Professori Tiukkasen Yolliset Seikkailut a desátá „Laulu Livarin Talopaketista“), takže se letmo dotkneme i speedu.
Za nejlepší položky bych označil úvodní, šlapavou a oklipovanou „Juranoid“, třetí „Laika-koira“ (která zní jak cover Lady Gaga), osmdesátkovým feelem nasáklou baladu „Rupuliina“, svižnou „Aarejahti“ a samozřejmě oba speedové kousky. Ale ani zbytek není žádný průser, všechny písně drží konstatní kvalitativní level, i když jsou si velmi podobné, hlavně využitím stále stejných klávesových rejstříků. Víc různých zvuků by na škodu nebylo.
Pochválit musím i produkci, která každému nástroji dává výborný zvuk a adekvátní prostor. Ve Finnvoxu se opět vytáhli (i když zlé jazyky už roky tvrdí, že všechny nahrávky z jejich rukou zní nachlup stejně. Ono to tak vlastně je, a je to dobře). a aby ne, když do Hevisaurů se vkládá o mnoho více peněz, než do lecjaké jiné kapely. Překvapující to ovšem nemusí být až tak moc, když zjistíte, že členem kapely je i kytarový génius Nino „Riffi Raffi“ Laurenne (tedy členové již zaniklých Thunderstone), popřípadě méně známý Pasi „Muffi Puffi“ Heikilla. Tedy žádní zelenáči, ale zkušení muzikanti.
Běžný Evropan (pokud není obyvatel země tisíce jezer, nebo nezná jejich jazyk) nemá šanci rozpoznat, o čem se v hudbě zpívá. Hudba je, jak to místní kapely mají ve zvyku, vysoce melodická a primárně chytlavá. Pro zkušenějšího posluchače to může představovat problém, neboť po maximálně pěti posleších již není co objevovat, přidanou hodnotu zde nenaleznete. Písničky jsou ovšem snadno zapamatovatelné a velmi jednoduché, přesně tak, tak aby to dětského posluchače mělo šanci něčím zaujmout.
Pokud se dokážete osvobodit od toho, kam tato hudba míří a komu je určena primárně, aktuální výlisek by se vám mohl zalíbit, a to hlavně v případě, že holdujete výše zmíněným žánrům. Ani tak nejde o hudební zázrak, ale pouze a jen o kvalitně odvedenou rutinní práci, která přesně plní svůj účel. Za předpokladu, že se od daných fakt neodpoutáte, jakoukoli formu melodického metalu nezkousnete, anebo cokoli ve smyslu „metal pro děti“ považuje za odpad už jen ze samotné podstaty, placce se velkým obloukem vyhněte, ušetříte si tím nemalé zdravotní problémy. Za sebe jen dodám … kdyby má dcera došla s tím, že má Hevisaury ráda, tak bych se o její další hudební vývoj nikterak neobával. Oproti našim Maxíkům nebo Dádě se jedná o zcela jiný level.
|
