Draconian po devíti letech své existence vydali v roce 2003 první desku a dnes už patří mezi nejpopulárnější doom metalové kapely. Jejich hudba byla vždy plná emocí, smutné atmosféry, ale také hutných riffů a epičnosti. Po čtyřech letech přichází Švédi s novým albem „Sovran“, na které se poprvé v řadách kapely představí zpěvačka Heike Langhans, která nahradila Lisu Johansson. Nová zpěvačka je vždy určitým rizikem, obzvlášť, když ta předchozí byla pro Draconian jedním z výrazných poznávacích znamení. Heike však „Sovran“ nazpívala krásně a není jí téměř co vytknout. Má úplně jinak položený hlas než Lisa, ale dokáže podobně vyjádřit emoce a melancholii, typickou pro hudbu Draconian. Její hlas má jednu zvláštnost, a tou je v určitých momentech podobnost se Sharon Den Adel.
Krom nové zpěvačky zůstalo u Draconian prakticky vše při starém. Od prvního tónu je rozpoznáte a příliš věcí vás na desce nepřekvapí. Album začíná v pomalém tempu. „Heavy Lies The Crown“ se valí jako těžký doom metalový valoun, který se občas trochu zpomalí, když Heike svým zpěvem dodá porci krásné, avšak smutné melodie. Skladba vás dokáže ihned vtáhnout do nálady celého alba a ve své melancholii je absolutně uvěřitelná. „The Wretched Tide“ zaujme především skvělým a chytlavým refrénem, kdy hudba zrychlí a Heike předvádí svůj rozsah. Za zmínku stojí i dobře využité housle, které evokují My Dying Bride. Jinak se neděje nic, co byste u Draconian neznali. Anders growluje jako o život a nutno říct, že jeho hlas mě nikdy neomrzí. Jde mu rozumět každé slovo a přitom je jeho murmur hluboký a sytý.
To následující „Stellar Tombs“ je už trochu jiná káva. Začátek je drtivý. Trochu připomíná „The Drowning Age“ z předešlé desky, hlavně díky úvodu skladby. „Stellar Tombs“ je z mého pohledu nejhitovější píseň desky, pokud to tak lze říci u žánru, jakým je gothic/doom metal. Heike zpívá naprosto fantasticky a člověk by jí nejradši obejmul, aby nebyla smutná. „No Lonelines Star“ je charakteristická především zajímavým kytarovým zvukem a apokalyptickou atmosférou. Anders tady zní v některých momentech opravdu brutálně. Celkově je to jedna z nejtvrdších písní na desce, i když v prostřední části hudba trochu zjemní a dostane prostor Heike. Především díky netradičnímu kytarovému soundu jeden z favoritů celé placky. Oproti tomu je „Dusk Mariner“ spíš odpočinkovou skladbou, která zní jemně a ne úplně výrazně. Největší „peckou“ alba je pro mě „Dishearten“, která má v sobě trochu z Katatonie a dominují jí výborné výkony obou zpěváků. Také je to jedna ze skladeb, u které nevíte, co bude dál a drží vás v napětí. Závěr písně je pak naprosto nádherný. Hudba zrychlí a Draconian se konečně skutečně „rozjedou“.
Pokud je na desce něco překvapivého, něco, co jste u kapely ještě neslyšeli, pak je to „Rivers Between Us“. Metalová balada, která je dokonale okouzlující. Ve zpěvu se střídají Heike a host z Crippled Black Phoenix Daniel Änghede, jehož hlas dodal skladbě eleganci. Hudba mění svůj rytmus a v závěru se přidá i Anders se svým chraplákem. Závěrečné kytarové sólo jen podtrhne výjimečnost této skladby. „The Marriage Of Attaris“ je klasický doom metal a připomíná Draconian z prvních dvou desek, což je příjemné ohlédnutí zpět.
„Sovran“ je deskou, ke které se budete vracet, přesto zůstává i malé povzdechnutí. Draconian zněli nejlépe na „The Burning Halo“ kde byly dlouhé, avšak pestré a epické skladby, které v novější tvorbě schází. Rovněž by neuškodilo zařazení nějaké rychlejší skladby navíc nebo alespoň písní s větší dynamikou jako je „Dishearten“. Ten společně se „Stellar Tombs“ a „Rivers Between Us“ představuje to nejlepší ze „Sovran“. I přes tyto výtky se jedná o výborné album, které je ve svém žánru absolutní špičkou.
|
