Jako obvykle, pokud se na světě objeví nějaký hvězdný projekt, je dobré začít recenzi výčtem zúčastněných jmen, abychom předešli politováníhodné situaci, že snad potenciální fanoušek přestane číst ještě před rozkliknutím celého článku. Zde by měli zbystřit pozornost zejména příznivci metalové opery a symfoniky, jelikož za kapelou Phantasma stojí veličiny jako Charlotte Wessels (Delain), Oliver Philipps (Everon), a k mé velké radosti také Georg Neuhauser (Serenity), jehož volátko považuji za jedno z vůbec nejpřitažlivějších na celé (nejen) metalové scéně. Tím ale VIP seznam nekončí, na desce „The Deviant Hearts“ se v roli hostů představí také Tom S. Englund (Evergrey), Dennis Schunke (Van Canto) nebo duo Chloe Lowery a Jason Gianni ze známého spolku Trans-Siberian Orchestra. Doufám, že to jako návnada k dočtení recenze stačí, upřímně řečeno mělo by, neb tohle album stojí opravdu za to!
Jde zároveň o koncepční lyrikou sevřené dílo, a to přímo z mysli Charlotte Wessels, která pro tyto účely napsala stejnojmennou novelu. Mnohem důležitější se mi ale jeví skutečnost, jak skvěle se Charlotte doplňuje s Neuhauserem. Jejich duety strhávají se samozřejmostí předních protagonistů Opery v Sydney, čehož důkazem je hned úvodní perla „Incomplete“. Jde o baladickou předehru, která na budoucí dění naladí jak minimalistickým, ale zcela funkčním hudebním doprovodem, tak dojemným textem. Pro mě osobně pak jde rovnou o jeden z vrcholů celé nahrávky, stejně jako o jeden z nejkrásnějších vstupů do jakékoli desky vůbec. V této souvislosti je nutné zmínit, že obdobně subtilní kompozice nejsou výjimkou, ale naprosto pevnou součástí obsahu alba, stejně jako epické orchestrace a pocitově dramatická narace.
 Podobně jako ve druhé, titulní skladbě, kde jsou symfonické výbuchy užity citlivě, pouze k malému, o to však zásadnějšímu dotvoření celého děje. Pointou písně, stejně jako většiny ostatních, jsou však refrénové a sólové melodie, které rozkvétají s půvabem i majestátem jarních poupat. Středobodem následného baladického dua „Runaway Grey“ a „Try“ je krom jemných pianových preludií odzbrojující Charlottin zpěv.
Metalový náboj se vrátí v páté „Enter Dreamscape“, ve které se představí Tom Englung, nicméně prim opět hraje frontmanka nizozemských Delain. Nutno však dodat, že inkriminovaná skladba lehce pozbývá atraktivity svých předchůdkyň, což se týká i soundtrackově obarvené, nicméně v rámci desky tuctovější devítky „Carry Me Home“.
Dalším nebetyčným vrcholem se každopádně stává trio písní ukrytých v samotném závěru. Počínaje desítkou „The Sound Of Fear“, ve které - s jemným Charlottiným dopingem - naprosto exceluje Georg, opět nechybí srdceryvné sólo i přitažlivé symfonické motivy. Mistrovská hudební show pokračuje v dokonalé a svůdně zrychlující parádě s názvem „Novaturient“, katarzí se pak stává závěrečný, filmovými melodiemi nasycený duet „Let It Die“, s dalším z řady strhujících refrénů i sól. Škoda, že v obdobně velkolepém duchu nefunguje celé album, jež obsahuje pár položek, které se sice hezky poslouchají, nicméně omračujícího efektu výše vypíchnutých písní nedosahují. I tak je jasné, že jde o dílo hodné doporučení, zejména pro posluchače, jejichž srdce buší v "podzimně" melancholickém rytmu.
|
