Soudě podle rychlosti vývoje a událostí, jsou Kanaďané Sovereign Council typickým produktem dnešní uspěchané doby. Své první album vydali necelý rok od vzniku kapely, příprava jeho následovníka zabrala něco málo přes rok a půl. Soudě podle obsahu, který tahle progresivní (sem tam můžete narazit i na spojování s pojmem symfonický, či gotický, ale – byť se pochopitelně jejich šlahounky na desce najdou – v těchto výrazech bych podstatu kapely nehledal) parta na své novince „Laniakea“ nabízí, do dnešní doby cejchování alb na první dobrou se absolutně nehodí. Jejich čtrnáctiskladbová, téměř hodinová kolekce totiž nemusí zabrat ani na první, ale ani na pátý poslech. Důvodem je to, že Sovereign Council to nepřehánějí ani s přímočarostí, ani s chytlavostí, postavenou na zpěvných melodiích. Sovereign Council mají jiné zbraně.
V první řadě úžasné hlasy, dokonale propletené v duetech i vícehlasech i jiskřivě se přetlačující ve vokálních šarvátkách (to se týká nejen harmonické sladěnosti smyslné Lisy Thompson a úžasně podmanivého čistého hlasu Alexandera MacWilliama, ale i jeho atmosféricky vyhroceného agresivního přištěkávání). V řadě druhé bohaté instrumentální dění, které halí desku do příjemné nepřehlednosti, zaručující takřka neomezenou nevyčerpatelost alba (jasně, ruku v ruce s faktem, že jen málokterá z melodií má potenciál na to, že si jí budete podvědomě pohvizdovat). Důležitou roli hraje využití houslí, piána, výrazné vlohy pro dramatičnost i teatrálnost, z nich vyplývající silná emotivnost nahrávky i schopnost své skladby dobře vypointovat. Sovereign Council mají silnou stránku i v určité střídmosti, své skladby zbytečně nenatahují, a tak se ve svém lehce chaotickém a nepřehledném světě vyhýbají nejen hluchým, ale i zbytečně odpočinkovým místům. A k dobru připočtěte i čistý a průrazný zvuk a díky řezavé kytaře a neposedným bicím i dostatečnou agresivitu.
„Laniakea“ je hodně náladová a proměnlivá deska, ve které se kterákoliv z písní může (v závislosti na vašem aktuálním rozpoložení) stát vrcholem. Na mě nejsilněji zabírá jednak blok, odstartovaný skladbou „The Human Condition“ nejen kvůli luxusnímu Alexandrovu zpěvu (miluju ty jeho vyhrocené dlouhé tony!), ale i neposedné kytaře a silné dynamice skladby, přes náladami Trans-Siberian Orchestra načichlou „Morta“ s dokonalou kooperací funebráčtinou načichlým piánem a melancholickými houslemi, k teatrální explozi v „Nona“ a vrcholící v agresivní „Decima“ s postupně kod kůži se zarývající melodií, jednak i samotný závěr alba, v nátlakově melodických „Question“ a poetických „Answers“.
Bohatý hudební svět, který příznivce nesnadno prostupné muziky strašně snadno pohltí.
|
