Když vyšla předchozí deska „Worship Music“, slibovali Anthrax její pokračování co nejdříve, protože fanoušci se jim tehdy za velmi silný materiál odvděčili vřelým přijetím a desku vynesli až na dvanácté místo americké hitparády, což je suverénně nejlepší umístění od legendární desky „Sound Of White Noise“ ze třiadevadesátého. Jenže než kapela přišla s novinkou, uběhlo pět let. Za tu dobu Anthrax ne zcela kamarádským způsobem opustil kytarista Rob Caggiano, který se nadobro připojil k dánským hvězdám Volbeat. Hledání náhradníka Jona Donaise nebylo snadné, stejně jako nahrávání alba, které začalo už v roce 2014.
Fanoušci ale mohou nekončící průtahy ohledně nové desky nakonec kapele odpustit, protože „For All Kings“ je deska, která opět, stejně jako „Worship Music“, demonstruje sílu současných Anthrax. Kapely, která byla v rámci Big Four řazena vždy spíše mezi outsidery, ovšem dnes může s přehledem tuto pomyslnou thrashmetalovou smetánku vést. Na novince je totiž všechno v nejlepším pořádku, kapela ukázala, že umí být silná i bez Caggiana, který sice disponuje producentským umem, ovšem je nutné přiznat, že od skládání těch nosných nápadů zde byl vždycky někdo jiný. A i když je „For All Kings“ v první řadě tradiční deska Anthrax s Joeyem Belladonnou za mikrofonem, najde se na ní řada neotřelých nápadů.
Mezi ty nejsilnější patří úvodní dvojice „You Gotta Believe“ a „Monster At The End“, kdy z intra, evokujícího hudbu z filmů ze starověkého Říma, nastoupí thrashová bouře rámovaná sekanými riffy Scotta Iana. Právě v tu chvíli jsou Anthrax nejsilnější. Přesně tohle je totiž jejich deviza, když do jako kámen tvrdých riffů spustí svým typickým melodickým stylem Joey Belladonna. Ten pak dostává více prostoru v titulní „For All Kings“, která disponuje zpěvným refrénem a také ve zcela netypické „Breathing Lightning“, která svým refrénem evokuje alternativu a grungeové hnutí devadesátých let.
Druhý vrchol desky pak přichází s pilotním singlem „Evil Twin“, kde se Belladonna pouští do netypických hlubokých poloh, ovšem melodická linka v refrénu připomene období desek „Spreading The Disease“ a „Among The Living“. Na „Evil Twin“ pak naváže neméně zdařilá „Blood Eagle Wings“ (fanjšmekr si při poslechu úvodní akustické kytary možná vzpomene na partu Freak Of Nature a období jejich druhé desky „Gathering Of Freaks“), která by se mohla označit za baladickou, ovšem její nálada je až k nesnesení těžká a kytary místo toho, aby malovaly ornamenty, se spíše po sabbathovsku plíží v ocelově tvrdých polohách.
„For All Kings“ ovšem rozhodně není deska na první poslech a oproti „Worship Music“ do ní bude posluchač pronikat mnohem složitěji. Ty nejlepší momenty totiž začnou vystupovat až na několikátý poslech. Jasným příkladem je „All Of Them Thieves“, která zpočátku působí nevýrazným dojmem, ovšem po delší době se stává utajeným tipem celé desky, už jen proto, že v ní Anthrax zní jako z bushovského období, a do toho předkládá Belladonna své typické rejstříky. To byl jen jeden příklad za všechny, který ukazuje, že kapela nepředložila „Worship Music part 2“, za což lze v posledních letech peskovat třeba Accept, kteří se od reunionu nehnuli z místa a jen využívají své momentální popularity. To Anthrax jsou na tom přece jen jinak. Zní pochopitelně jako Anthrax, ovšem jistý posun je zde znát.
I díky tomu je „For All Kings“ stejně silnou, i když přece jen trochu jinou deskou jako „Worship Music“. A momentální forma Anthrax je silnější než ta, kterou disponují kolegové z Big Four. Megadeth se poslední léta studiově i koncertně trápí, Slayer předložili jen odvar z minulosti a Metallica? Ech… Anthrax ale žije a má se čile k světu.
|
