The Cult drží slovo a uzavírají před devíti lety započatou trilogii s lehkým náboženským podtextem. Tu otevřeli v roce 2007 deskou „Born Into This“, kterou jejich fanoušci hodnotili v rámci diskografie (vedle takových perel jako „Love“ nebo „Sonic Temple“) jen jako průměrnou záležitost, aby si o pět let později reputaci vylepšili skutečně skvělou deskou „Choice Of Weapon“. Ta nejenže opět zahustila jejich sound až někam směrem ke comebackovému albu „Beyond Good And Evil“, ale nabídla i spoustu výborných nápadů za hranicemi běžných rockových formací. Čekání na „Hidden City“ tedy trvalo další čtyři roky. Dobu, kterou si výhradní autoři materiálu Ian Astbury a Billy Duffy vyhradili nejen ke skládání materiálu, ale také k obměně sestavy, když dlouholetého basistu Chrise Wyse nahradil nejprve Jimmy Ashhurst z Buckcherry, posléze Chris Chaney z Jane´s Addiction, aby se nakonec v sestavě natrvalo usídlil jistý Grant Fitzpatrick.
The Cult neměli s „Hidden City“ lehkou pozici, protože „Choice Of Weapon“ se skutečně mimořádně povedla. Jenže jak to vypadá, kapele nechybí v posledních letech invence a zdá se, že Astbury a Duffy objevili opět pramen nápadů, ze kterého pili v druhé polovině osmdesátých let. Samozřejmě, že „Hidden City“ bude posluchač i kritik porovnávat s jejich nejlepšími alby a stejně jako v případě „Choice Of Weapon“ novinka obstojí. Chybí jí sice nablýskanost hitů typu „She Sells Sanctuary“, „Sweet Soul Sister“ nebo „Edie (Ciao Baby)“, ale zůstala hardrocková podstata a velice dobrý songwritting, který vždy The Cult odděloval od zbytku scény.
Co se ale na vyznění kapely projevuje čím dál více a na „Hidden City“ opět dostává nové dimenze, to je jistý prvek mystična, který byl sice v tvorbě The Cult (zejména skrze frontmana Astburyho) přítomen vždy, ale postupem let je stále více vycizelovaný. Možná i díky tomu je „Hidden City“ sice velice zajímavou deskou, ovšem jednou z nejméně přístupných v diskografii těchto znamenitých Britů. S deskou je docela těžké se sžít, ovšem pokud jí dá posluchač šanci, odmění se mu řadou neopakovatelných žážitků.
Ne že by The Cult rezignovali na jasné hitovky, ty jsou tady taky. Jsou zastoupeny zejména v podobě úvodní dvojice kousků „Dark Energy“ a „No Lost Love“, ovšem tentokrát netvoří páteř celé kolekce. Jsou jedněmi z tahounů, ovšem ne jedinými. Nejdůležitější na „Hidden City“ je její silná atmosféra a i když energie tryská ze strun Billyho Duffyho na všechny strany, nejsilnějšími kousky jsou pomalejší, tajemnější věci. Z nich lze zmínit „In Blood“, která místy může připomenout „Riders On The Storm“ od The Doors, jejichž kouzlu propadl Astbury před desítkami let a dodnes jej neopustilo, dále pak „Deeply Ordered Chaos“ s magicky znějícími kytarami a nakonec i závěrečnou, pochmurnou „Sound And Fury“.
Je moc dobře, že The Cult jsou stále tady. Je to totiž jedna z kapel, které jsou nezaměnitelné, které nahrávají stále vysoce kvalitní alba, bez ohledu na to, jaké trendy velí rockovému světu (dobře, dobře, uznávám, že bezejmenná deska z roku 1994 byla možná trochu trendy záležitostí…). Z „Hidden City“ je cítit poctivý hard rock staré školy, zahraný s poklonou ke svým vlastním kořenům, které leží až někde u gotiky. The Cult zůstávají stále vysoce kvalitní kapelou a „Hidden City“ je prostě album, na které je spolehnutí, protože fanoušky rozhodně zklamat nemůže. Ba právě naopak…
|
