Neuplynul ani rok od vydání debutu „Songs Of Love And Hate“ a německá parta Beyond The Black už nabízí druhou studiovku. Obvykle je možné předpokládat, že v tak krátkém časovém úseku nedojde k nějakému velkému posunu, a skutečně, nové album „Lost In Forever“ plynule najelo na hudební linii, kterou rozvinula loňská prvotina, což v reálu znamená víceméně průměrný (pseudo)gotický symfo metal, jehož hlavní předností je zpěvačka Jennifer Haben, jež zaujme hlasově i vizuálně. A pak také výtečný zvuk, díky kterému má smysl věnovat této kapele alespoň minimální pozornost.
Němci totiž slušně pracují s orchestrálními aranžemi, čímž se jim daří navodit dojem čehosi velkolepého a strhujícího. Ovšem posluchač, který už má své naposloucháno, celkem rychle odhalí, že se pod pozlátkovým halasem krčí jen pramálo vyspělá hudební kostra. Asi jako kdybyste otevřeli dveře bytelného kurníku a uvnitř spatřili malinké třesoucí se kuřátko. Nutno však zmínit, že to Beyond The Black nechtějí uhrát pouze přes sílu, velkou část jejich tvorby zastupují i skladby méně okázalé, u kterých se nemá základní autorský rukopis čím maskovat a jeho (ne)kvalita se tak obnaží daleko rychleji. A v tu chvíli je nad slunce jasné, že v tónech Němců chybí výraznější hudební integrita a uvěřitelné emoce. Což ovšem nezabránilo tomu, aby album mělo jen stěží snesitelnou hodinovou stopáž.
U většiny skladeb přitom platí, že když už něčím zaujmou, téměř okamžitě v asociačním závěsu naskočí některé známější jméno, nejčastěji Nizozemci Within Temptation. Najdou se ale výjimky, u kterých stojí za to se zastavit. Jde převážně o pomalejší songy, jež nabídnou chytlavé harmonie, které dokonce upomenou sólovky Ritchie Blackmora, zejména projekt Blackmore´s Night s půvabným zpěvem jeho manželky Candice. Tentokrát ovšem nejde o vykrádání, ale náhodnou podobnost, jejíž hlavní příčinou je popově mazlivé hrdlo Jennifer Haben a několik líbivých vokálních linek, díky kterým se dostaví i nezbytné jitření pocitů a nálad.
Vrcholem se v tomto ohledu stává „Against The World“ s akustickým doprovodem, špatně nedopadla ani obdobně uvolněná píseň „Beautiful Lies“ s hostujícím Rickem Altzim (At Vance, Masterplan), nebo „Halo Of The Dark“, jejíž baladický úvod ve čtvrtině protne příjemně šlapavá rytmika. Pokud se metalových kompozic týká, v jejich popředí stojí kus „Dies Irae“, ve kterém se melodická linka konečně láme v jednoznačně chytlavý motiv, jenž podpoří i pěvecký duet zpěvačky s harshujícím kytaristou Christopherem. Podobně vyvedených momentů však nabídla debutová deska o něco více. Možná by tak nebylo od věci dát si malou pauzu, během které Němci vyostří své doposud víceméně tupé hudební nápady. Průměrných symfo spolků s ženským zpěvem v čele bude mít totiž svět plno i bez této kapely.
|
