Australští milovníci šedesátých a sedmdesátých let nezažívají úplně nejlepší časy. Přestože jejich minulé album „New Crown“ bylo dostatečně kvalitní, i když přece jen možná až moc dřevní, nezaznamenalo úspěch jako předchozí dvě alba, která válcovala žebříčky po celém světě. „New Crown“ vydané jen tak na koleně neproniklo ani do žebříčků v domovské Austrálii, kde Wolfmother platili v uplynulé dekádě za velké hvězdy a v Americe se vydrápalo na skoro až ostudnou 160. pozici. S největší pravděpodobností za neúspěch minulé desky může fakt, že působila sevřeně, nehitově a byla hodně ponořena do šedesátých let. To ovšem u novinky „Victorious“ nehrozí.
Od vydání „New Crown“ uplynuly dva roky a u Wolfmother je řada věcí jinak. Předně, kapela (tedy její nepopiratelný leader Andrew Stockdale) podepsala smlouvu s koncernem Universal, protože prostě vydávání alb na vlastní značce se ukázalo skoro jako cesta do záhuby. Poté kapela musela řešit otázku muže za bicí soupravou, jelikož loňského roku se její cesty rozešly s dosavadním hráčem Vinem Steelem. Toho sice nahradil Alexis Carapetis, ovšem jeho hra z „Victorious“ nezní. O tu se postarali dva nájemní hráči. Joey Waronker, který v minulosti hrával s R.E.M. a Josh Freese, takto člen Nine Inch Nails, A Perfect Circle a epizodní bubeník Guns n´Roses.
Změnil se přístup k tvorbě. „Victorious“ se proto spíše obrací k prvním dvěma velmi úspěšným albům, než aby navazovalo na „New Crown“, kterou je tedy možné brát jako umělecky hodnotný (ač komerčně neúspěšný) experiment v rámci diskografie těchto Australanů. „Victorious“ je totiž hitové album až běda. Pryč je vyvolávání duchů starých bluesmanů od delty Mississippi, na novince se mnohem více než na bzučící kytary sází na melodii a celkový příklon ke střednímu proudu. No, ke střednímu proudu… Možná tak v roce 1975.
Wolfmother jsou stále hodně retro, hned od úvodní „The Love That You Give“ burácí kytary v sedmdesátkovém hávu, kdy nejvíce (v této věci) připomínají styl, jakým Tony Iommi nahrával slavné album „Paranoid“. I ten Stockdaleův hlas v této věci připomene zabarvení Ozzyho Osbournea, přestože celkově má stále nejblíže k Robertu Plantovi. A jsou to právě Led Zeppelin, kteří jsou z nahrávky slyšet nejvíce, přestože se Wolfmother stále více a více přetavuje ve velmi svébytnou kapelu s vlastním stylem, který se neorientuje jen na poklonu jejich idolům.
„Victorious“ tak lze brát jako silnou a docela vysoce návykovou projížďku sedmdesátými lety. Výrazných zastávek je tentokrát mnoho. Ať už je to titulní „Victorious“, možná až trochu vlezlá „Baroness“, stadionová „The Simple Life“ nebo bluesem načichlá „Gypsy Caravan“. Popravdě, ono je docela těžké vybrat z této kolekce slabší místa, protože Stockdale se tentokrát skladatelsky docela vytáhl a ačkoliv mu novinka mohla definitivně zlomit vaz, děje se pravý opak. Člověk nemusí být prorokem, aby poznal, že „Victorious“ je jasným vykročením do nové etapy Wolfmother.
|
