U Sinbreed všechno při starém. Tedy až na tu maličkost, že na aktuálně vydaném albu „Master Creator“ kapela funguje už jen ve čtyřech lidech, poté, co se po epizodní účasti na minulém albu (pravda, ona ta jeho epizodka trvala tři roky) rozloučil kytarista Slepých strážců Marcus Siepen. Ale v kontextu toho, co Sinbreed na novince předvádí, je tahle zpráva skutečně nepodstatná a nepředpokládám, že by se našel živáček, který by Marcusovu absenci nějak pocítil.
Sinbreed se totiž bez výjimky drží těch pravidel, která si sami definovali před šesti lety (a která vznikala ve zlatých metalových dobách v minulém století) na debutu a která potvrdili na strhujícím předloňském albu „Shadows“. Explozivní energie, dokonalá harmonie sprintujících kytar a živočišně ukvaltované rytmiky s do detailu vyšitými a propracovanými sóly, stylově dokonalým řezavým vokálem a s až neskutečně splavnými melodiemi. To vše bez jakýchkoliv kudrlinek, tvrdě, bez kompromisů, a s jasným tahem na bránu. Navíc se k těm dávno napsaným pravidlům Sinbreed staví velice svobodomyslně a nespoutaně, díky čemuž „Master Creator“ zní velice čerstvě, byť pochopitelně stejně jako minule může platit premisa, že vám většina skladeb bude připadat povědomá. Ale upřímně, komu z příznivců power-speedu by to při takhle luxusním provedení mělo vadit?
Rozepisovat se do detailu o jednotlivých skladbách je vlastně zbytečné, až na dvě výjimky tahají Sinbreed z rukávu esa vyšitá podle jednoho výše naznačeného mustru, který jen lehce oživují tu větší agresí, tu chvilkovým propletením vokálních linek, tu šťavnatými sbory. Trumfové eso vytasí hned v úvodní dokonalé hymnicky melodické upalovačce „Creation Of Reality“, a snad právě proto, že v téhle skladbě Sinbreed zazáří v nesmírně sytých barvách, je prakticky nemožné, aby jí kterákoliv další (byť stále v té nejvyšší kvalitě) překonala. Že se však nejedná o nevyčerpatelný vzorec, je zřejmé z předposledního (a zároveň posledního podle tohoto vzorce) kousku „The Voice“, kde už ta repetitivnost začíná brnkat o hranici opotřebovatelnosti, byť se to ani zde neomrzí. A tak vůbec není od věci zařazení dvou výjimek – baladické „At The Gate“, která si i přes nekonečnou emotivnost udrží i potřebné ostří a finální „On The Run“, kde Sinbreed ke svému typickému drajvu a hymnické našlápnutosti přihodili i hrst „juchuchů“ rozjařenosti v duchu Freedom Call.
A jelikož Sinbreed se nemění, dovolím si k závěrečnému rezultátu použít téměř doslovnou citaci z minulé recenze - se Sinbreed se žádná hudební revoluce nekoná. Proč taky? Tohle je sázka na osvědčené menu v luxusní kvalitě. Deska, která (za předpokladu, že tenhle styl vám aspoň trošku voní) má potenciál vás nabít zběsilou energií na hodně dlouho. „Master Creator“ je jako tobogán pro malé haranty – jen co dojedete dolů, už se hrnete do dalšího kola.
|
