VALERIAN - Stardust Revelation
Indonésie ukrývá překvapivě slušné powermetalové zázemí. Není ale náhoda, že žádná z tamějších kapel nepronikla do širšího povědomí. Pokud mohu soudit z dostupných materiálů, zápal a vášeň sice indonéským hudebníkům nechybí, zároveň ale postrádají osobitost a často i řemeslnou zručnost. Při poslechu jejich produkce většinou bouchne do uší bídný zpěv, zvuk, a také kopírování známých jmen, v čele (samozřejmě) s Helloween. Což platí také pro partu Valerian, jejíž playeři prokazují téměř dojemné nasazení, nohy jim však podráží právě vykrádání a zpěv (zvuk by ušel). Nicméně při určité velkorysosti nalezneme v jejich tvorbě pár momentů, jež by mohly příznivce subžánru potěšit. Ovšem pouze ty nejortodoxnější, pro všechny ostatní bude lepší, když se posunou o recenzi dál. Nejprve si shrneme klady. Mezi ně patří symfonické intro, stejně jako závěrečné outro „The Triumphiant“, oboje mimo jiné proto, že zde víceméně absentuje zpěv. Rovněž potěší většina sólových partů, některé refrény a speedmetalové pasáže („Symphony Of Endless Desire“, „Heroes Land Odyssey“, „Glorious Anthem“). No a nyní k vokálu týpka jménem Ridwan. Ten jednak není klasicky čistý, jak by si hudba Valerianu zasloužila (výrazově se podobá Pasi Humppimu ze švédské Freternie), jednak je zbytečně afektovaný a často vyloženě „přehrávaný“, což se ve spojitosti s některými vokálními linkami stává doslova odpudivým zážitkem (zejména song „Sinner´s Euphoria“). Ridwanovi občas vypomůže hostující zpěvačka Wahyu Ardini, a pak je situace o dost zábavnější, proto je škoda, že se tak stane pouze ve dvou případech (refrén „Stardust Revelation“, „My Everlasting“). Ortel je tedy jasný. Pokud členové Valerian vymění zpěváka a přidají více tvůrčí osobitosti, udělají službu nejen sobě, ale i širé powermetalové obci.
5,5/10
YouTube ukázka - album preview
METATRONE - Eucharismetal
Čtvrtá řadovka italské kapely Metatrone má nejen zajímavý název a povedený cover, ale také samotný obsah. V žánrovém vyjádření jde o mix power a prog metalu, s melodickými a harshovými vokály. V podstatě platí, že jakmile nastoupí progové zasekávačky, jsou brzy doprovozeny „přísným“ zpěvem klávesáka Davida Bruna. A jsou to právě tyto momenty, které nejsou ničím výjimečné a vnitřní napětí skladeb nijak zvlášť neobohacují. Je to jednak dílem průměrného Bruna, jednak použitými progresivními postupy, jež jsou zcela tradiční a v minulosti nesčetněkrát slyšené. Jakmile však přijde na řadu hlavní (a naštěstí daleko častější) vokál Jo Lombarda, ručička nálady se rázem od bodu mrazu vyšvihne do červených čísel. Lombardo si může bez ostychu stoupnout mezi nejvybranější pěvce italské (a tedy i světové) scény, jako je Rob Tiranti, Michele Luppi nebo Fabio Lione. Přidají-li se k jeho talentu také chytlavé linky, je o zábavu postaráno. Týká se to např. úvodního záseku „Alef Dalet Mem“ se zrychlením v refrénu i sólu, následné položky „Molokai“, příjemně uvolněného kusu „Salva I´Anima“ nebo fláku „Wheat An Weeds“, který v souladu s názvem přidá veselý klávesový motiv. Černobílé tyčky jsou vůbec silným pilířem většiny songů, které podpírají a zvedají za pomoci početné řady syntetických efektů. Jako třeba v „Keep Running“, jež začíná jemným pianovým preludiem, připomínající hmyzí živost jarní louky, do které vstoupí stádo muflonů (dynamicky šlapavý riff), posléze přijde drobná přeprška (progové klávesy) a následné vyjasnění v melancholické tónině (výtečně zakomponovaný saxofon). Jindy si zase budeme připadat jako při hraní japonské RPG hry („Una Part Di Me“), celkovou atmosféru pak nečekaně rozohní závěrečný štych „Regina Coeli“, jenž díky mohutným sborům a melodramatické struktuře působí, jako by vypadl z úplně jiné desky. Je to ale pouze přímým důkazem důvtipnosti autorů, do které řadím i střídání anglického zpěvu s italským. Přesto je nutné zopakovat námitku, že v případě absence harshových vokálů mohlo být ještě mnohem veseleji.
6,5/10
YouTube ukázka - Latest News From Light
CHANCE RASPBERRY - Old Souls...Young Hearts
Říká vám něco kapela Jacuzzi Fiend? Podle všeho má jít o skate-punkový projekt z devadesátých let, jehož lídrem byl jistý Chance Raspberry. Právě on stojí za dnes hodnoceným dílem s názvem „Old Souls…Young Hearts“, a podle obalu se může zdát, že jde stále o muziku prezentující výše zmíněný subžánr. Jenže Chance se tentokrát nechal inspirovat v metalových končinách, a to dokonce v těch nejrychlejších, kterým dlouhodobě vládnou britští bohové Dragonforce. Jejich otisk je opravdu citelný, někdy můžeme dokonce mluvit o čiré kopii. Což ale zároveň znamená, že Raspberry musí být velmi zručný hudebník, protože zahrát obdobně složité technické výkruty nedokáže jen tak někdo. Chance navíc zvládá nejen kytaru, ale také synťáky, baskytaru a hlavně zpěv. Ten charakterově opravdu sedne k punk-rockovým, potažmo skate končinám, a dodává hudbě příjemně „oprásklý“ náboj. K této žánrové směsici přičtěme chytlavé popové melodie nebo vánočně rozsvícená pianová preludia a ve výsledku máme co dělat s hudbou, jež by měla zaujmout jak fanoušky power-speedu, tak punk-rockery nebo právě „skejťáky“. Vždyť ultrarychlé a „totman-liovsky“ ukvičené kytary jsou v podstatě ideálním soundtrackem pro akční jízdu na prkně. Adrenalinová, vesele soundtracková a patřičně chytlavá, taková je hudba Chance Raspberryho!
7/10
YouTube ukázka - Game Over
|
