Je zajímavé, jak se i kapela, která celý svůj styl postavila na retru sedmdesátých let, může vyvíjet. Když si totiž někdo poslechne debutovou, dvaadvacet let starou bezejmennou desku Spiritual Beggars a čerstvou novinky „Sunrise To Sundown“, těžko by hádal, že tohle nahrála stejná kapela. Na jedné straně zatěžkaný, totálně zhulenecký stoner rock, který čerpal z drogového období Black Sabbath a na straně druhé precizní hardrockový klenot, který si za vzor bere ty nejlepší tradice Deep Purple a směle pošilhává i po blues. Ten přerod ale nezačal novou desku, spíš by se dalo říct, že ta jen aktivity Spiritual Beggars posledních let korunuje.
K posunu směrem od Black Sabbath a prapůvodního stonerrocku k výrazivu Deep Purple došlo nejvýrazněji ve chvíli, kdy hlavní postava kapely, kytarista Michael Amott (jinak Arch Enemy) nahradil odpadlého vokalistu JB Christoffersena (působí u stonerrockových Grand Magus) mnohem tvárnějším Apollem Papathanasiem z řeckých Firewind. Papathanasio totiž mnohem dokonaleji zapadl k novější tváři kapely, kdy právě on je hardrockovým zpěvákem z druhu hughesovitých či coverdaleovitých. Výtečná deska „Return To Zero“ z roku 2010 ještě v sobě měla ducha předchozích alb, ale tři roky stará „Earth Blues“ už jasně deklarovala další vývoj.
Po třech letech jsou zde Spiritual Beggars znovu s deskou „Sundown To Sunrise“, která se pyšní obalem jak vystřiženým z konce šedesátých let. Muzika ovšem opět zcela zřetelně čerpá z dekády následující a dá se říci, že inspirace Deep Purple zde dosáhly svého vrcholu. Samozřejmě, že Spiritual Beggars nenatočili další „In Rock“ nebo „Machine Head“, ovšem na poměry dnešní doby přispěchali se skutečně výrazným hardrockovým dílem, které by si ostudu neuřízlo ani v těch bájných dobách. Amott a spol. tak ukazují záda celé konkurenci, která se zaklíná právě dobou poloviny sedmdesátých let, ovšem tady se jasně ukázalo (opět potřetí v řadě…), kdo je ten správný frajer.
Už jen úvod alba je zcela grandiózní. Titulní „Sunrise To Sundown“ připraví prostor svými vyšlechtěnými riffy pro největší hit alba „Diamond Under Pressure“, kdy je hardrockový archaismus umocněn výrazným využitím hammondek. Ovšem pozor, aby zde nedošlo k omylu, pokud se na tomto místě hovoří o archaismu, nelze si představovat zatuchlou desku se zaprděným zvukem, protože technické parametry alba splňují ta nejpřísnější kritéria dnešní doby. Tady jde o oslavu hudby. Ovšem té více než čtyřicet let staré.
Jak už bývá u kapely zvykem, je i novinková kolekce skoro dokonalým přehledem potenciálních hardrockových hitů a proto jsou třeba „What Doesn´t Kill You“ nebo „Still Hunter“ poměrně lehce stravitelnými skladbami, které mají jasnou kostru a výrazný refrén. Ovšem vrchol desky přichází s dvojicí „No Man´s Land“ a „I Turn The Stone“, kdy první věc nejprve zabouří v tvrdém blues/hardrockové rytmu, aby se později rozmáchla až v artrockovém hájemství. Druhá jmenovaná je zase dramatickým kouskem, uvozeným hypnotickými bicími, které předznamenávají oslavu hardrockové majestátnosti, ve které Papathanasio šplhá do podobných výšin jako Ian Gillan ve svých nejlepších letech.
Přestože závěr desky v podobě skladeb „Lonely Freedom“ nebo „You´ve Been Fooled“ trochu pokulhává, jedná se jen o drobnou pihu na kráse alba. Díla, kterým Spiritual Beggars opět potrhli svou současnou výjimečnost na rockové scéně. Od alba „Return To Zero“ totiž platí za jednu z nejbystřejších štik v zasmrádlém hardrockovém rybníčku.
|
