Powermetaloví fandové vědí, že Norsko sice není tradiční žánrovou destinací, ovšem objeví-li se nějaké album z této chladné země, stojí většinou za posluchačský hřích. Rovněž bývá sympatickým pravidlem, že se tamější autoři nedrží stylových klišé a do své tvorby vkládají podstatnou část osobitosti, většinou spojenou se škatulkou prog. A právě to je případ party Oceans Of Time, která patří mezi mistry v tomto oboru, mnozí ji dokonce přirovnávají ke jménům jako Dream Theater nebo Symphony X. Pro mě osobně jsou však tito Norové dokonce ještě zajímavější.
Dokáží totiž nabídnout jak mimořádně technicky náročné a zároveň vysoce atraktivní motivy, tak nádherně uvolněné melodické linky. Druhá řadovka s názvem „Trust“ si přitom v tomto ohledu vede ještě lépe, než čtyři roky starý a již velmi zdařilý debut „Faces“. Střídání ryzích progresivních pasáží se vzdušnou zpěvností probíhá přirozeně a nenásilně jako probouzení přírody na počátku jara. A tak hned úvodní skladby „Charon“, „Save You“ a „Pray For The Dying“ propustí instrumentální zapeklitost ve svobodných refrénech, přičemž zejména u druhé jmenované jde o prvotřídní a pamětihodný zážitek. Svižnou titulní položku zase prosluní sólový part, a tak to jde skladbu za skladbou s tím, že postupem hrací doby začne atmosféra gradovat, a to díky zcela mimořádné tetralogii „Grapes Of Baccus“.
Ta všechny zářivé momenty předchozího dění ještě umocní a v maximálně koncentrované podobě je vypustí na posluchače jako vrcholné a dechberoucí kouzelnické číslo. Esem v rukávu je přitom trio hostujících vokalistů, konkrétně Nils K. Rue z Pagan´s Mind, growlující Ole Alexandr Myrholt z Hellhaven a zejména Jørn Lande, u kterého všichni vědí, že tam, kde se objeví, září. A tak očekávejme dobrodružnou hudební jízdu s několika dramatickými zvraty, jež se v rámci výše napsaného střídají jako den a noc, přičemž nejvyšší katarze číhá v závěrečné kapitole, kde hráčská ekvilibristika dosáhne maximálního stupně mistrovství. Na řadu kromě progresivně našponovaných riffů nebo sytých pianových preludií přijdou třeba psychedelické „cirkusové“ motivy, a dokonce i jazz. Tohle je zkrátka opus par excelence, jenž by neměl minout žádný fanoušek vytříbené metalové hudby.
Najdou se ovšem také výtky. Jsou dvě. Ta první je méně významná a míří k některým paušálně ne až tak chytlavým písním, nejvíce obsaženým ve druhé třetině alba. Druhý zápor je mnohem podstatnější. Jde o zvukovou produkci, která ve své kvalitě zůstala hodně pozadu za samotnou muzikou. Je to ještě více zarážející vzhledem k faktu, že se masteru a mixu chopil ostřílený Jens Borgen. Abychom si rozuměli, nejde o nějaký brutální fail, nicméně pokud by deska „Trust“ oplývala dobrým soundem (jako tomu mimochodem bylo na debutu "Faces"), šlo by o naprostou bombu. Takhle je to „pouze“ silný nadprůměr.
|
