Dávno, dávno tomu, co bylo naposledy slyšet o kanadské zpěvačce Lee Aaron, přitom se tato rockerka v roce 1984 prohlásila Metalovou královnou, když vydala své průlomové album „Metal Queen“. To a další tři alba „Call Of The Wild“, „Lee Aaron“ a „Bodyrock“ jí pak zajistily popularitu pro zbytek osmdesátých let. Změna hudebního klimatu na začátku devadesátých let ale její kariéru rozmetala na prach a posledním hřebíčkem do rakve se zdálo být album „Emotional Rain“, kde se druhdy Metalová královna pokoušela zachytit aktuálních trendů v alternativní hudbě. Nepovedlo se a už to vypadalo na hořký konec. Ten se ale nakonec nekonal a přes hrůzné post-grungeové album „2preciious“ se zpěvačka obloukem vrátila ke klasickému hard rocku.
Ten prostupuje celým novinkovým počinem „Fire And Gasoline“, jenž vychází dlouhých dvanáct let po předchozí desce „Beautiful Thing“. Kruh se uzavírá? V podstatě ano, protože na novince se posluchači dostane přesně toho druhu hudby, který by od Lee Aaron očekával. A když vezmeme v potaz, že Kanaďanka nikdy nepatřila mezi nějaké stylotvůrce a její desky plnily spíše funkci dobře poslouchatelné, ale nijak objevné či, nedejbože, až geniální hudby, nemůže „Fire And Gasoline“ ničím zklamat.
Deska se sice rozjíždí trochu ztuha, takovým tím toporným rockem, který až moc odkazuje na polovinu osmdesátých let, ale když pak zpěvačka vytáhne z rukávu výbornou „Wanna Be“, je všechno už o poznání veselejší, protože na to jde z té punkovější stránky a rázem připomene svou kolegyni Joan Jett. Lee pak sluší i trochu odlehčenější poloha, kterou prezentuje v písničkářské „Bittersweet“ nebo v baladické „50 Miles“, která má sice zatěžkaný bluesový základ, ovšem přece jen pošilhává směrem k pop rocku.
Jak deska postupuje, přece jen přibývá těch jemnějších míst, inklinujících k období „Emotional Rain“ a dokonce i „2preciious“, což se projevuje zejména ve skladbách typu „Heart Fix“ nebo „Nothing Says Everything“, které mají alternativnější nádech a vykukuje z nich také náznak depresivní melancholie devadesátých let. Nejedná se ale o vyložený průšvih, jen deska kvůli jejich zařazení v takové hustotě ztratí tah na bránu.
Celkově se ani v případě celého alba nejedná o žádný průšvih. Ovšem jediné, co na té desce může posluchače překvapit je fakt, že vůbec vyšla. Přece jen Lee Aaron má dnes už úplně jiné starosti než když jí bylo dvacet a pro část mužské populace ztělesňovala sexy symbol a tu pravou Metal Queen. Už rozhodně nestojí na špici popularity ani ve své domovské Kanadě, ovšem stále ještě ví, jak se dělá kousek té poctivé hudby. Z téhle stránky je na „Fire And Gasoline“ všechno v pořádku. Objevná ale deska není ani za mák, jen se dobře poslouchá, ale klasikou se nikdy nestane
|
