Co se uvaří ve studiu Petera Tägtgrena přeci nemůže být špatné, že? Tohle tvrzení potvrzuje minimálně švédská pětka Dynazty a jejich nejnovější (a v celkovém pořadí pátý) počin „Titanic Mass“. Ten navazuje na vynikající nářez v podobě předchozí placky „Renatus“, která si vysloužila první místo v mém shrnutí roku 2014. „Renatus“ bylo hodně silné album plné řízných těžkých riffů a melodií, na „Titanic Mass“ pánové maličko zvolnili, zmelodičtěli a více se ohlédli za svou glamovější minulostí, avšak v podání neméně skvostném, ne-li dokonce ještě skvostnějším, než na albu minulém.
Řekla jsem, že kapela zvolnila? Možná v porovnání s „Renatus“ se to tak může zdát, na druhou stranu první polovina alba je hotový nášup, kytary řežou, melodie se sypou a bicí zběsile uhánějí vpřed. Oproti „Renatus“ je „Titanic Mass“ spíš přímější, auťák uhánějící po německé dálnici (která nemá rychlostní limit), zatímco deska předchozí byla spíš Formulí 1, rychlý okruh plný zatáček.
Pilotní singl „The Human Paradox“, jeden z nejšťavnatějších kousků na celém albu splňuje vše, co jsem v předchozím odstavci shrnula a nejen spolu s hitovkou „The Roar Of The Underdog“ je svým způsobem vrcholem alba. Výborný text, hutná melodie, chytlavý refrén, skvělý vokální výkon, to vše dělá z obou uvedených singlů dobře zvolené tažné koně. Titulka „Titanic Mass“, kde ze svého krku Nils Molin, (jež se podepisuje i pod většinu textů vyjma „Beast Inside“, o jejíž text se postaral basák Jonathan Olsson), dostal nadstandardní výkon, se k těmto může směle přiřadit. A takhle bych mohla jmenovat snad téměř každou jednotlivou píseň.
Druhá polovina alba uvedená skladbou „I Want To Live Forever“, začíná s útokem na jinou posluchačovu stránku. Procítěný song vyvolává příjemné chvění, ale už následující „The Beast Inside“ znovu naskakuje do porsche a hurá vpřed. U neméně výrazné „Break Into The Wild“ pak přichází mnohem více kytarových vyhrávek, které předvádí duo Magnusson & Lavér.
Jediné drobounké klopýtnutí vidím na nepříliš zapamatovatelné „Crack In The Shell“. Na albu jiné kapely (namátkou sáhnu třeba po Eclipse) by se skladba dozajista vyjímala, avšak u Dynazty působí spíše vatovitě i přes zajímavé momenty, které nabízí. Na druhou stranu se do cílové rovinky blížíme s „Free Man’s Anthem“, powermetalovější a mnohem melodičtější záležitostí, linoucí se ve středním tempu. V úplném závěru pak čeká balada „The Smoking Gun“ jako správná třešnička na vynikajícím dortu, či vychlazené pivo po výborném steaku – každému co jeho jest.
Pánové odvedli na desce nadstandartní kus práce, ať už po hudební stránce, na které se podílela celá kapela, stejně tak i u textů. Vokalista Nils Molin se všeobecně místy více tlačí do „uřvanějších“ poloh, které k songům perfektně pasují, jindy jsou jeho vokální linky procítěné a posluchač může téměř hmatatelně cítit, že zpěvák dává do prezentace nejen hlasivky, ale také srdce. Za pozornost určitě stojí i výkon bubeníka Georga Egga, který mě překvapil už na desce minulé.
Zdá se vám, že skladby splývají? Ale vůbec ne. Naopak každá stojí sama za sebe a mohla by se stát potenciálním hitem. I po nesčetném poslechu mě na albu baví snad každá nota, každý riff, a po plném hodnocení sahám i přes srovnání s deskou předchozí, která je sice víc heavy, víc řízná, ale „Titanic Mass“ se jí přesto kvalitativně rovná.
|
