Tato power speedová formace není na tuzemském trhu žádným nenápadným a vystrašeným nováčkem, festivaly a koncerty objíždí již přes deset let. Debutová deska "Zaříkavač hadů" byla u fanoušků přijata velmi pozitivně, i když měla dosti bídnou produkci (danou tím, že si kluci album natočili a vydali sami, bez pomoci jakéhokoli studia), a většina skladeb byla až příliš rozmělňována nekonečnými sóly a vyhrávkami. Druhá deska "Albert Fish" přinesla výrazný závan moderny a nižšího ladění, a i když ani tentokrát se nepodařil zvuk (studio Sono), fanoušci vyli uspokojením. Po dlouhých čtyřech letech tak kapela přichází s dlouho očekávanou třetí plackou, aby rozmlsaným posluchačům hodila pořádný flák hudební krmě.
Zjednodušeně se dá říci, že opět o něco ubylo speedu a přibylo metalcoru, což je ale cesta, o které kapela mluví jako o plánované a chtěné. Tento fakt je dán i tím, že nový kytarista a skladatel Michal Janků má kořeny někde až v deathcorových vodách (což je u jeho kompozicí jasně slyšitelné - většinou namísto klasických sól ve druhé třetině skladby uslyšíme brutálně podladěný, na „áčku“ hoblovaný breakdown) a na desce se podílí většinovým materiálem. Novopečený otec Ivoš Mazourek se ovšem jakožto autor vytáhl více než u minulé Albert "Fish", i když v pouhých čtyřech položkách (když vynechám úvod s prazvláštním názvem „Resurrectionem“).
Již zmíněné intro nás zpočátku svými až lehce hororově vyznívajícími tóny uvede do děje, aby se po chvíli zlomilo v pompézní pasáž evokující Piráty z Karibiku. Po něm následuje break na bicí a startuje kytarová riffová masáž … kurňa, nepřeskočila mi omylem v přehrávači nějaká moderní metalcorová úderka? Ale kdepak, to jen slyšíme současnou tvář Sagittari ve své nejryzejší podobě. Po chvíli zaslechneme sice poměrně jednoduchou, a o to působivější elektroniku, a poté nastupuje striktně riffovaná sloka s melodickým, dosti vypjatým vokálem, aby se po chvíli přelnula v relativně (!) zpěvný „vúdú rituál“ refrén. Po úvodní těžkopádné skladbě se staneme svědky vrcholu alba, který všechny melodiky potěší více než pohled na rozesmáté dítě po příjemném ranním probuzení do dalšího dne. Tento skoro osmiminutový opus napsal mistr Hansen, Tolkki, Sammet, Kakko nebo snad Weikath? Kdepak! I když by byl pozorný posluchač lehce schopen najít hudební paralely se všemi zmíněnými autory, Ivoš dokázal vytáhnout své srdcové eso, o němž sám tvrdí, že se jedná o jednu z nejlepších kompozic, jakou kdy složil. Ani náhodou si s tímto tvrzením nedovolím polemizovat. Píseň i přes svoji délku nenudí ani vteřinu a po poklidnějším, klavírem vedeném úvodu, se změní v esenci melodického speedu, která všechny milovníky chytlavých refrénů vystřelí až do orbitální dráhy.
Následuje do éteru již dříve vypuštěná „Sudba“ s hostujícím Izzim, o níž lze napsat némlich to samé, co o úvodní „Voodoo“. „Kanibalové“, „Neandrtálci“, „Ilumináti“ a „Loutky“ (zajímavá shoda pádů v názvech) hrají dle stejného Michalova mustru - milovníky melodiky bezpochyby zamrzí absence chytlavých refrénů, obdivovatele corových hoblovaček naopak nejspíše nadchne precizní kytarová práce.
Jako druhý vrchol alba bych označil devátou položku „Dáma pradávná“, jejíž úvodní pasáž sice opět dosti okatě vykrádá slavný „Everdream“ (potažmo i jiné skladby finských velikánů), ale elegantně a svojsky. Refrén této písně je pak jedním z těch, co do uší zaleze i bez vašeho přičinění, ale dostat jej ven je úkol sysifovský. Finální orchestrálka (jako jediná nazpívaná Michalem) sice zní pěkně, začíná motivem ala soundtrack z libovolného dílu Heroes Of Might And Magic, ale cestu jsem k ní najít nedokázal.
Bolístka českých kapel v podobě zvukové kvality se bohužel projevuje i zde, i když ne ve všech směrech. Zatímco kytary řežou divočeji než dřevorubec na pervitinu, orchestrace znějí dosti plechově, nepřirozeně a občas až moc vystřelují nad zbytek nahrávky. Oproti tomu elektronika výtečně doplňuje skladby, posluchač občas i dostane pocit, že registruje jemnější verzi Amaranthe. Zvuk obecně je příliš přestředovaný, což v některých pasážích zapříčiňuje hůře čitelnou zvukovou kouli. Basa mohla v celé nahrávce být klidně i více vytažená, stejně jako Ivošův zpěv, který místy dosti zaniká a není dobře rozumět slovům.
Třetí deska se bez debat povedla, i když její první poslechy budily spíše rozpaky nad tím, kam zpočátku speedová kapela v současnosti směřuje. Zvukově se muzikanti posunuli o velký kus, i když produkce není zdaleka tak kvalitní, jak by si písně zasloužily. Na české scéně se rozhodně jedná o jednu z nejlepších melodicko metalových desek, ovšem při komparaci se zahraniční konkurencí jde až příliš lehce slyšet, že stále ještě mají Sagittari notně co dohánět. Ale i přes všechna zmíněná negativa palec nahoru.
|
