Eduardo Teixeira da Fonseca Vasconcellos nedávno oslavil své pětačtyřicáté narozeniny a zároveň se rozhodl zbilancovat svou pětadvacetiletou pěveckou kariéru. Že nevíte, o kom je řeč? Když napovím, že strávil dvanáct let v kapele Angra a již téměř stejnou dobu o kolegů Almah (daly by se samozřejmě zmínit i další, pro světovou scénu ne tak podstatné spolky) a s oběma skupinami nahrál čtyři desky, asi už bude mnohem jasněji. Edu Falaschi se čtvrtstoletí své kariéry rozhodl oslavit vydáním prvního sólového alba, které pojal do posledního tónu ryze nemetalově a skladby, se kterými sklízel úspěch v řadách Angry, přepracoval do uhlazené romanticko-intimní podoby. Společnost mu na desce dělají jazzový pianista Tiago Mineiro, dirigent Symphonic Orchestra Villa Lobos a houslista Adriano Machado, který je podepsán pod houslovým aranžmá, flétnista a saxofonista Joao Frederico Sciotti a perkusista Sandami. Z tohoto výčtu je zcela zřejmé, že v tomhle složení se metal prostě dělat nedá, to však téhle desce na zajímavosti neubírá. Důvod je prostý – Edu Falaschi prostě umí zpívat a rozehrát emoce i v silně komorním prostředí.
První zprávy mluvily o tom, že na desce bude dvanáct kousků v poměru 2:1 ve prospěch Angry, finální podoba pak z původních ohlášek zachovala part Angry beze změn, své současné působiště pak Edu připomíná pouze jedinou skladbou. Je třeba zdůraznit, že máte-li pod kůží starší alba Angry, je třeba alespoň na chvíli na ně zapomenout. Pochopitelně, že atmosféricky niterní verze skladeb, ideálně se hodící někam k romantické náladě při svíčkách, nemají s původním burácením a progresivitou mnoho společného. Jako varování může znít konstatování, že nejdivočejším okamžikem desky je „úderný“ úvod a krátké piánové preludování (trocha toho koketování s progresí) v „Angels And Demons“, že Edu Falaschi ani zdaleka nevyužívá možnosti a barvy svého hlasu a když už jej alespoň trochu zdrsní, dělá tak jen zlehka a na krátké chvilky, že piáno v „Spread Your Fire“ zatáhne původní vypalovák hodně na jazzové území, či že saxofon ve „Wishing Well“ zcela mění charakter skladby. Ale právě o tom je tahle deska.
Navzdory radikálním proměnám jako nejpovedenější kousek velmi vyrovnané a konzistentní kolekce vychází „Rebirth“, díky svému výraznému melodickému motivu se blíží originálu (alespoň v úvodní pomalé pasáži), nemluvě o akustické verzi písně z EP „Hunters And Prey“.
A právě srovnáním tohoto kousku lze získat asi nejpřesnější představu o tom, jak křehce Edu s novými verzemi skladeb zachází a jak extrémně jemnou podobu jim vtisknul. Že tahle rukavičkářská práce funguje i u rychlých skladeb, dobře vypovídá úvodní „Nova Era“, kde úlohu kláves převezmou sladké housle a kolébající piáno, či „Arising Thunder“, postavená na hladivém Falaschiho vokálu.
Jako forrestgampovské peříčko (jak je řečeno v „Rebirth“ – „let time just fly…“) nenásilně dominantní Edu Falaschi s velice decentním doprovodem étericky poletuje v povětří. Tahle deska je silně intimní, všechny skladby (i ty v původně pomalém tempu) jsou zbaveny jakékoliv kovové energie a proto její vstřebání vyžaduje i patřičnou náladu. Možná mnohý z fanoušků Angry i při slušné dávce tolerance těchto devět kroků úplně nestráví, ale z alba „Moonlight“ je znát, že Falaschiho práce na téhle harmonické míchanici rocku, jazzu, klasické a populární hudby (ve které je duch původní verze písní většinou obtížné objevit) bavila. Jasně, originál je originál, ale tahle krátkodobá proměna Edu Falaschiho má něco do sebe.
|
