Tak tomu říkám odplata! Abyste rozuměli, novou australskou smečku Meshiaak založil spolu s Deanem Wellsem (Teramaze) jistý Danny Bomb, což je maník, který figuroval v kdysi výborné partě 4Arm. Odtud však odešel, a pokud mohu číst mezi řádky, nebylo to rozloučení zrovna nejpřátelštější. 4Arm mezitím vydali nové album, které se ale výrazově pohnulo od progresivního thrashe k nudným moderním končinám a jako takové znamenalo pro fanoušky kapely prudké zklamání. Není ale třeba dále truchlit. Tvorba Meshiaaku totiž plynule navazuje na odkaz původní party Dannyho Bomba (nyní Dannyho Camilleriho), navíc ji v základu jistí bicmen Jon Dette, jenž hrál s takovými veličinami, jako jsou Anthrax, Slayer, Testament nebo Iced Earth. A jeho mistrovské přechody skutečně patří k tomu nejvybranějšímu, co debutová fošna s názvem „Alliance Of Thieves“ nabízí. Ve výsledku je toho ovšem ještě daleko více.
Nejde jenom o výtečný sound, v této disciplíně ostatně australské spolky vždy vynikaly. Máme zde i vizuálně působivý přebal, ale hlavně parádní hudební nálož. Ta navazuje na progresivně vypiplané zákruty 4Armáků, jejichž finesy nyní ještě prohlubuje a subžánrovou variabilitu napíná do konečků většiny nových písní. I zde se střetneme s modernou, nejde ale o žádné trendy vytěžení, čisté zpěvy nebo houpavé groovy kytary plní v hudbě Meshiaaku smysluplnou a zejména náladotvornou úlohu. K tomu přidejme řadu melodických vyhrávek a sólových trylků, které znamenají příjemný kontrast k nekompromisním a technicky vybroušeným riffům.
Právě ty jsou i přes hudební rozmanitost pevným základem autorů, kteří jim mnohdy navíc zcela podlehnou a vše podřídí přímočaré thrashové zabijačce (trio „Last Breath Taken“, "Maniacal" a "Alliance of Thieves"). Většinou si ale se strukturou svých songů pečlivě hrají a sytí je nečekanými prvky, jako jsou rapem načichlé fráze v refrénu úvodní střely „Chronicles Of The Dead“, industriální odér ve zlověstně nazvaném štychu „I Am Among You“, bezmála powermetalové sólo v „Drowning, Fading, Falling“, nebo akustický a pocitově vydatný nájezd závěrečné „Death Of An Anthem“. Mínusem pro někoho může být někdy až přílišná podobnost se známými jmény, s jistou nadsázkou pak můžeme tvorbu Meshiaaku popsat jako přímý střet Machine Head se Slayer. Jsem ale přesvědčený, že jde o pouhou náhodu, prozaicky vycházející z obdobného cítění australských autorů. Ti jsou opravdu schopní napsat songy, jejichž síla se blíží tvorbě známějších ikon subžánrů. A to je výmluvné samo o sobě, nebo ne?
|
