Kdybychom se měli držet náboženského přesvědčení lídra a myslitele Theocracy Matta Smithe, můžeme každou novinku jeho kapely přirovnat k druhému příchodu Krista. Avšak nikoli z důvodu naplnění zbývajících proroctví, ale kvůli oživení powermetalové scény, které v posledních letech zoufale chybí historicky přesahová alba. Americký spolek Theocracy je takového zázraku dlouhodobě schopen, když do zlaté studnice melodického žánru spadá jak druhá řadovka „Mirror Of Souls“ (2008), tak pět let starý zásek „As The World Bleeds“. A jsem opravdu moc rád, že ve tvorbě Matta Smithe nenastal nějaký nečekaný zásek či zkrat a aktuální deska „Ghost Ship“ zase patří na samý vrchol.
A říkám to i přesto, že se tentokrát nebudu schopen vyhnout několika výhradám. K těm celkem bezvýznamným patří obal alba, k jehož tvorbě byl pozván dle mého názoru velmi podprůměrný Felipe Machado Franco. Tomu se podařilo „zohyzdit“ již několik skvělých alb a „Ghost Ship“ není výjimkou. Opět vidíme Francovu do mrtě vytěženou modrou barvu, k tomu loď a to je vše. Vizuálně zkrátka nejde o nic, co by se mohlo rovnat výjimečnosti hudby skryté pod tímto coverem. A ta je! Vnady Smithovy tvorby však nejsou znatelné po prvních posleších a jejich kvítky se rozevírají velmi pozvolna. Pak je ovšem odhalená krása věčná...
Úvod alba je bez nadsázky strhující. „Paper Tiger“ je v podstatě opakem systematicky budovaného otvíráku „I Am“ z předešlé desky. S ničím se nemaže a návnadou rychlého tempa si okamžitě přitáhne pozornost. Ovšem pozor, nemluvíme zde o nějaké přímočaré a povrchní jízdě! Jak je u Matta výborným zvykem, skladba je obsahově nabušená a bohatá jako mafiánův trezor, samozřejmostí je několik vrstev, ať instrumentálních nebo vokálních (Mattův zpěv je neodolatelný, stejně tak sbory), které jsou dohromady důkazem přepečlivé autorovy péče (ačkoli kdybychom se dočkali příští řadovky méně než za pět let, bylo by to super). Právě z tohoto důvodu je nutný vyšší počet poslechů, neboť na ty první není možné vyzobat všechny autorské špeky. V případě této položky patří k nejlahodnějším kouskům skvostný refrén, jehož melodická vzdušnost dokonale kontrastuje se Smithovým oblíbeným prvkem, tedy thrashově zubatými riffy. K tomu několik sólových třpytek a další z dlouhé řady nezapomenutelných písní kapely je na světě.
Titulní song do této obzvlášť lichotivé kategorie patří rovněž, dokonce stojí ještě o kousek výš. O zvuk se poprvé přihlásí typické progresivní záseky. Smithova práce s nimi je ale výjimečná a jejich zakomponování do paušální logistiky "teokratických" skladeb považuji za nejchytřejší a zároveň nejlíbivější v celé metalové oblasti. I zde je díky nim rozehrána přepychová partie, do které dále vstoupí epikou načichlé orientální popěvky a opět chorus, tentokrát s přívlastkem „nejlepší z celé desky“. Jeho stavba obsahuje dvě základní vrstvy. První si nás nakloní pochodovým tempem, které v následující části eskaluje do mega chytlavých a harmonicky uhrančivých sborů, jež ještě v základu čechrá nápaditá kytarová vyhrávka. Tato pasáž do poslední noty vystihuje Mattovu genialitu, víc netřeba dodávat. Vrcholné představení tím ovšem nekončí, mezihra nabídne svůdný mix progových riffů a powermetalových melodií, které vytvoří ideální prostor pro vybízivé koncertní popěvky, jež jsou vneseny přímo do závěru sólového partu a automaticky tak skladbu „Ghost Ship“ řadí do playlistu nadcházejících živých vystoupení.
Další klenot nese název „The Wonder Of It All“. O rozjezd se postarají přímé thrashové riffy, které se postupně rozvášní do rytmické smrště, jež je následně uvolněna osvobozujícím a opět svrchovaně působivým refrénem. Můžeme si tak odškrtnout pamětihodný track číslo tři. V této chvíli se zkrátka deska pohybuje na jasných deseti bodech, kdy nejsou na místě jiné nežli obdivné soudy. V průběhu následujícího dění ale Matt přece jenom občas sklouzne z tvůrčího piedestalu a dostane se do míst, kterým se sice většina autorů stejně nikdy nepřiblíží, u Smitha je ale možné mluvit o určitém úpadku.
Položku „Wishing Well“ načíná klávesový motiv podobný stejnému úseku debutové skladby „Mountain“. Epický feeling zůstává a v souladu s výše napsaným se stále pohybujeme na slušné kvalitativní úrovni, nicméně tentokrát chybí vyšší přidaná hodnota, dokonce ani chorus nezanechá výraznější dojem. Poslechový luxus se naštěstí brzy vrátí, a to v kompozici „Around The World And Back“, jíž startují jemné, jakoby vánočně prokřehlé klávesy, které nastíní příjemně uvolněnou a náladově oslavnou linii celé písně, včetně zpěvně nadýchaného refrénu. Klidu nicméně bylo dost, nyní je zase čas na adrenalin. Ten obstará střela „Stir To Embers“, v níž nechybí progresivně dynamické riffy, se kterými Matt svádí přímý souboj ve slokách. Díky jeho nakažlivému frázování je výsledek smířlivý a ceny putují na obě strany. Progově technické odseky staví také další kus „A Call To Arms“, jehož zamýšlený zenit se nachází v chorusovém partu. U něj se mi ale stala neobvyklá věc, když mě po prvotní oblibě s každým dalším poslechem baví méně a méně. Jeho „bojová“ vyhecovanost postrádá významnější melodický vklad a refrén se postupem času rychle oposlouchá.
V rámci Smithovy tvorby zní obyčejněji také song „Currency In A Bankrupt World“, a tak jako spása působí předposlední nátisk „Castaway“ s atraktivním spídovým úprkem v refrénu nebo sólu. No a pak zde máme finální opus, jenž má být – nejen vzhledem ke své destiminutové stopáži - vyvrcholením celého díla. Obávám se však, že tuto pozici nedokáže obhájit, neboť jeho tóny vibrují nijak zvlášť vzrušující energií (včetně orchestrací), ze které významněji vystupují pouze vokální linky, včele s refrénovou částí. Ta je opět parádní a adekvátně hymnická, jenže se ve skladbě v dynamické podobě objeví pouze jednou, podruhé zazní až v samotném závěru, kdy má ve svém náhlém uvolnění symbolizovat nejen gradaci písně, ale také celé desky. Vyšlo to však pouze částečně, v přímém porovnání s již zmíněnou epickou skladbou "I Am" z minulé studiovky pak nová položka prohrává systémem K.O. Spolu s několika dalšími slabšími okamžiky alba pak můžeme v celkovém měřítku mluvit o mírném zklamání. Jenže! Vynikajících písní je pořád většina a hlavně ve své dokonalosti předčí většinu toho, co je možné v současném (power)metalovém světě slyšet (nemluvě o zcela precizním ozvučení). A zbytek songů, přestože již nejde o úplnou extratřídu, stále trůní hodně vysoko. Zaplaťpánbůh za to!
|
