Možná to byl komerční propad předchozího alba „Actual Fantasy“, co přimělo Arjena si na malou chvíli od projektu Ayreon odpočinout a věnovat se něčemu úplně jinému, jen tak pro radost. V roce 1996 tedy vyšlo naprosto anonymně album s titulem „Strange Hobby“. Arjenovo jméno nebylo uvedeno ani na obalu, ani v bookletu a posluchači se nedočkali vysvětlení, kdo album nahrál. „Strange Hobby“ je složeno z coververzí, ve kterých Arjen obstaral veškeré nástroje (vyjma bicích), ujal se zpěvu a napsal všechny aranže. Tenhle vedlejšák obsahuje skladby interpretů, kteří ho nejvíce ovlivnili, mimo jiné Pink Floyd, The Beatles, Status Quo nebo The Who. Dva roky poté však konečně přišlo pro Ayreon zlomové album. „Into the Electric Castle“ změnilo všechno a slavilo obrovský úspěch jak u kritiků, tak komerčně. Mnoha lidmi je do dnešního dne považováno za to nejlepší, co holandský skladatel vytvořil. Ačkoli Ayreon nikdy nevystoupili živě, pět skladeb z tohoto alba se objevilo na živáků Star One „Live on Earth“ a dvě na koncertním záznamu Stream of Passion „Live in the Real World“. O nádherný obal, který mi připomíná anime „Haul’s Moving Castle“ se postaral Jef Bertels, který je od té doby vrchním kreslířem projektu.
Poprvé se zde za bicími objevuje Ed Warby, se kterým Arjen udržuje nejdéle trvající spolupráci – vyjma „Universal Migrator pt. I“ nabubnoval Warby všechny následující nahrávky Ayreon a obě desky Star One. Za pozornost určitě stojí přítomnost klávesáka Cliva Nolana, působícího běžně ve vynikající britské progové kapele Arena. Co se tu ovšem podařilo úplně poprvé, bylo obsadit pěvecké role zpěváky zvučných jmen (něco, na co si u Ayreon rychle zvykneme a co se stane jedním z poznávacích prvků). O třech největších jménech není pochyb. Anneke van Giersbergen (která se znovu v budoucnu objeví na „01011001“ a Arjen se s ní vrhne do nového projektu The Gentle Storm), Fish (Marillion) a Sharon den Adel z Within Temptation. Mým absolutním favoritem na albu je ovšem Damian Wilson z Threshold, který u projektu zůstane i na dvě následující alba a poté se připojí k projektu Star One. Za zmínku stojí také Robert Westerholt, zpěvák Arjenovy první kapely Bodine a dvojice Robert Westerholt (kytarista Within Temptation) a George Oosthoek (momentálně působící v kapele Mayan), kteří společně zpívají roli Smrti.
Příběh „Into the Electric Castle“ je velice komplexní a skrývá mnoho tajemství, která budou posluchačům poodhalena až v budoucnu na dalších položkách diskografie. Sledujeme příběh osmi archetypálních postav (každá role je zastoupena jiným zpěvákem), z nichž každá pochází z jiného historického období lidské historie. Na tom, aby byly postavy stereotypní, si dal Arjen opravdu záležet a skrze staré béčkové filmy studoval, jak filmaři vnímají Římany, barbary, Egypťany nebo Indiány. Těchto osm postav se ocitne na podivném místě a tajemný hlas (Peter Daltrey) jim oznámí, že se nachází v místě ne-času a ne-prostoru a pokud chtějí přežít, musí se dostat do místa zvaného Elektrický zámek a zjistit, co je uvnitř. Každá z postav vnímá své okolí na základě prostředí, ze kterého pochází a jejich reakce i snaha o pochopení se od toho odvíjí.
Ve skladbě „The Decision Tree (We’re Alive)“ jim hlas oznámí, že jeden z nich musí zemřít, aby zbylí mohli projít Tunelem světla. Highlander (Fish) se odmítne ke světlu přiblížit, dobrovolně zůstává a příjímá svoji smrt, zatímco ostatní mohou pokračovat v cestě. Cesta Egypťanky (Anneke) končí ve skladbě „The Garden of Emotions“. Je tak zaplavená vlastními emocemi, že je přesvědčená, že Amon-Ra přišel zpečetit její osud. Ztratí vůli pokračovat, bloudí sama a nakonec umírá. Přeživší postavy nakonec dosáhnou svého cíle a najdou Elektrický zámek. Ve skladbě „Tower of Hope“ je Indiánka (Sharon) přilákána Sluncem a ačkoli ji Rytíř (Daniel Wilson) a Muž budoucnosti (Edward Reekers) varují, neposlechne je a čeká ji osobní setkání se Smrtí. Nakonec postavy čeká už jen poslední zkouška, kterou představují dvě brány – jedna stará, zničená a ošklivá a ta druhá celá ze zlata. Hlas jim řekne, aby si jednu vybrali. Ta správná je zavede zpět do jejich času a jejich zkouška skončí. Barbar (Jay van Feggelen) volí jako první, projde zlatou bránou a skončí navždy ztracen v nicotě. Rytíř, Říman (Edwin Balogh), Hippie (Arjen) a Muž budoucnosti projdou správnou bránou a dozví se pravdu o hlase, který je provázel. Bytost si říká Věčný z Hvězd a tvrdí, že patří k nesmrtelné mimozenské rase, která během svého vývoje ztratila veškeré emoce. Také jim řekne, že jeho druh je zodpovědný za vznik lidské rasy a oni byli součástí experimentu, který měl sloužit k pochopení/znovuobjevení emocí (celý příběh rasy Věčných a jejich roli v lidské evoluci nám Arjen odvypráví až na albu „01011001“).
Arjen sám říká, že tohle je nejpříjemněji znějící album, které kdy vytvořil. Velký podíl na tom nese analogové vybavení, které použil. Jeho slovy: „Rád vyprávím sci-fi příběhy a používám vybavení, které – v některých případech – mohou lidé považovat za zastaralé.“ V tomto případě byly především syntezátory ze 70. let vynikající volbou. Vyrovnanosti syntezátorů a skutečných nástrojů je tu dosaženo s nebývalým citem, kterého je schopen je málokterý hudebník. Atmosféra příběhu je tak hudbou podpořena dokonale a když k tomu přidáte zpěváky, hrající procítěně své role, mám občas pocit, že místo poslechu hudby sleduji film, který se odvíjí v mojí hlavě. Arjenovi se poprvé podařilo dosáhnout perfektní práce s hostujícími zpěváky. Jejich „dialogy“, propojení hlasů a psaní rolí a vokálních linek přímo na míru – v tomhle se Arjenovi nemůže na hudební scéně rovnat nikdo. A ačkoli Fish, Anneke a Sharon jsou jedinými opravdu zvučnými jmény, přítomní zpěváci jsou úchvatní do jednoho (neodpustím si ještě jednou vyzvednout skvělého, úžasného Damiana Wilsona). A Arjenova role Hipíka, který má celou dobu pocit, že je na tripu, je jednoduše kouzelná.
Holandský skladatel je progem posedlý a jeho láska k tomuto žánru prozařuje každou notu jeho hudby. Buď to milujete, nebo to nenávidíte. Je faktem, že album je velmi dlouhé a vyžaduje opravdovou trpělivost a pečlivý poslech, jakkoli vlastně v rámci žánru vychází posluchači vstříc. Pokud ale patříte do kategorie lidí, kteří se v podobných opusech vyžívají, najdete zde všechno, co byste si od hudby mohli přát. Tohle album odhalilo všechny elementy, které budou pro projekt v budoucnu fungovat – úžasně citlivá práce s hlasy talentovaných zpěváků, velká jména, komplexní příběh a i jakési ustálení hudebního stylu, pokud se o tom dá v Arjenově žánrovém koktejlu vůbec mluvit. Vyjmenovávat nejlepší skladby nemá smysl. Opus „Isis and Osiris“, „Amazing Flight“, „Time Beyond Time“ (zde se úžasně vyjímá propojení jednotlivých hlasů), „Across The Rainbow Bridge“, „The Castle Hall“, „Tower of Hope“ ... vidíte, já to říkala, nemá to cenu. Tak snad jen zmíním, že mým osobním favoritem je atmosférická „Evil Devolution“.
„Into the Electric Castle“ zůstává dodnes neprodávanějším albem Ayreon (s „The Human Equation“ hned v závěsu). Příjetí kritikou bylo úžasné. Žurnalisté si nemohli vynachválit Arjenovy skladatelské schopnosti a výkony zpěváků. Album obsahuje tolik různých prvků a detailů, že je úplně jedno, kolikrát ho slyšíte. Pokaždé objevíte něco nového. Jak již bylo řečeno, mnoho lidí považuje tuto nahrávku za to nejlepší, co Arjen kdy vytvořil. Někteří jdou tak daleko, že ji nazývají vůbec tou nejlepší progovou nahrávkou historie. Osobně ji řadím do svaté trojice alb Ayreon a ani kdybych za to měla dostat milion, nedokázala bych se rozhodnout, které z těch tří je skutečně nejlepší. Faktem ale zůstává, že nebýt „Into the Electric Castle“, ty následující by nikdy nevznikly. Díky tak vřelému přijetí alba kritikou i posluchači se totiž Arjen rozhodl změnit své rozhodnutí a v projektu pokračovat.
|
