Jestli se některým sportovním fanouškům zdá čtyřleté období mezi olympiádami jako nekonečně dlouhé, pak ti, kterým se zamlouvala prvotina "Voice From The Silence" od tuzemského zázraku s názvem Symphonity, na tom byli daleko hůře, jelikož museli absolvovat dokonce dvojnásobné čekací martýrium. A to pořád nebylo nic proti tomu, co si prožili spoluhráči a hlavně přátelé baskytaristy Tomáše Čelechovského, který v roce 2012 prohrál statečný boj se zákeřnou nemocí. O to větší respekt zaslouží leader kapely s dokonalým metalovým příjmením Libor Křivák, kterého dramatický vývoj událostí nezlomil a po řadě (pochopitelných) průtahů nakonec stvořil studiového následovníka, jehož titul zní „King Of Persia“.
Když jsem si jej ale poprvé přečetl a posléze spatřil motiv na obalu (od uměleckého „staromilce“ Andrease Marschalla), měl jsem pocit, že se Libor rozhodl vzdát hold legendární počítačové hře „Prince Of Persia“, konkrétně – soudě dle mého názoru dosti naivní coverové malůvce – jejím úplně prvním dílům. Naštěstí tomu tak není, dokonce nejde ani o nějaké koncepční album, název a obal nové desky se váže jen a pouze k úvodní stejnojmenné kompozici, která ve své struktuře a více než devítiminutové délce jasně prozrazuje nejambicióznější skladbu celého díla. A tohoto cíle víceméně dosahuje, jakkoli můžeme být díky její progresivní stavbě s poněkud ohraným orientálním přívlastkem (opravdu metaloví autoři nenajdou inspiraci v jiné destinaci?) naladěni na obdobně vrstevnaté dění všech následujících písní, avšak tak tomu nebude. Ne že by dalším songům chyběla aranžerská košatost, jejich základní směr se ale již odkloní od komplikovanějších prvků a bude tíhnout k jednoznačnému pro-melodickému efektu. Pokud se mě týká, taková strategie mi naprosto vyhovuje.
O rozmanitost totiž nebude nouze, a to hlavně díky dvojici mimořádných pěvců, které se Křivákovi nějakým zázračným způsobem dokázalo přilákat k účasti na jeho albu. Olaf Hayer (ex-Dionysus, ex-Luca Turilli) samozřejmě nazpíval již debutovou fošnu, to mi ale nebrání v úžasu nad tím, že jeho dechberoucí hrdlo můžu – po dlouhé absenci, jejíž příčinou je několik různých důvodů - opět slyšet, a to dokonce v české kapele! Druhý vokalista, Herbie Langhans (ex-Seventh Avenue, Sinbreed), se sice již na metalové scéně pohybuje nějaký ten pátek, jeho největší slávě ale přispělo až nedávné účinkování mezi hosty slovutné Avantasie. Nezbývá než doufat, že kvůli tomu Herbie nebude nucen omezit svoji přítomnost v Symphonity, neboť jeho hlas je jedním slovem strhující a táhne písně kupředu jako nejvýkonnější lokomotiva vlakovou soupravu. Hrubozrnný charakter, kterým vládne Langhansovo hrdlo, má ohromné charisma, navíc tvoří polarizačně vítaný kontrast k čistému vokálu Olafa Hayera. Dohromady jsou pak silní jako vývar od Zdeňka Pohlreicha.
V titulní položce si své party rozdávají spravedlivě (za pomoci sličné mezzosopranistky Jany Hrochové), a po její úvodní, temněji vedené části, se ve druhé polovině rozvášní ke sborovému ohňostroji, který – i díky spídovému kvapu – musí blažit srdce každého melodika. Počínaje druhým trackem se již začnou vokalisté střídat. V „The Choice“ dostává přednost Herbie a spolu s dynamickým klávesovým motivem jasně dopomáhá k vítěznému tažení skladby. Následující Olafův příspěvek „In The Name Of God“ můžeme oproti tomu označit za nejslabší kus alba, zejména kvůli průměrnějšímu refrénu, tedy partu, na němž stojí a padá většina písní této desky. Stejně jako v přímočaré melody chuťovce „Flying“, díky jejíž vzdušné nadýchanosti se opravdu dotkneme klenby nebeské.
Po tomto výletu přichází čas na zklidnění, které obstará baladicky vedená píseň „A Farewell That Wasn´t Meant To Be“. Jde o kompozici věnovanou zesnulému Tomáši Čelechovskému a i nyní, když si vzpomenu na její melancholické tóny, Olafův procítěný přednes, nebo zvuk dobíjejícího srdce za jemného klavírního doprovodu, naskakuje mi husí kůže. Pocta kamarádovi se povedla, jinak to ani nemohlo dopadnout, neboť byla tvořena z průzračné duševní podstaty. Mimochodem, Tomáše nahradil dlouholetý Křivákův přítel Ronnie König ze slovenských Signum Regis.
Do prvního rychlíku nastoupíme na nástupišti číslo šest, nazvaném „Children Of The Light“. Jízda bude ovoněna neoklasickým aroma a osvěžena melodiemi chorusovými i sólovými. Poté, trochu překvapivě, následuje zpomalení v podobě druhé balady „Siren Call“. Oproti první je však stopáž poloviční a Olafův zpěv si na svoji stranu nakloní i takové posluchače, kteří by místo „ploužáku“ raději sytou rockovou hostinu. Dočkají se brzy, a to ve skladbě „Live To Tale The Tale“, jíž načínají osmdesátkové klávesy, jakoby vypadlé z montáže nějakého akčního filmu, k tomuto pocitu dále přispěje Langhansovo zařvání a vyloženě AOR melody feeling hudební složky. Příjemně protahované refrénové linky či mimořádně chytlavé vyhrávky se pak starají o prvotřídní zážitek.
V poslední plnohodnotné písni se pánové opět „sejdou“ a předvedou další vrcholné představení, jemuž vévodí rychlé tempo, honosný refrén nebo „straťácky“ vymazlené klávesové preludium. Poté následuje pouze krátká instrumentálka "Out Of This World" s „Pavlíčkovsky“ ukňouranými kytarami a křehkým klavírovým dojezdem. Je to působivé, nicméně osobně bych mnohem více přivítal další powermetalovou skladbu, nebo ještě lépe dvě, tři… (nedočkáme se ani "skrytého" bonusu, jak se tomu stalo na debutu ve formě famózního coveru "Anyplace, Anywhere, Anytime"). Liboru Křivákovi to evidentně píše jedna radost a taková forma by se měla využít co nejvíc. Jeho kompozice oplývají drtivým melodickým tahem, který možná nesrší vyloženou osobitostí, avšak přitažlivé chytlavosti je v nich vrchovatě. A protože je zároveň prozíravým producentem, nenechává nic náhodě a zvukové opatření desky opět přenechal nejpovolanějším, konkrétně Saschovi Paethovi a Mirovi Rodenbergovi (mj. Avantasia). Doufejme tedy, že třetí řadovka na sebe nenechá dlouho čekat a rozšíří diskografii kapely, která si kvalitou své hudby sebevědomě říká o celosvětový úspěch.
|
