Oganalp Canatan na poli progresivního power metalu zanechal už nepřehlédnutelnou stopu. Nejprve v řadách kapely Dreamtone, která se následně po spojení se zpěvačkou Iris Mavraki transformovala v Neverland (kteří posléze pro lepší odlišitelnost upřesnili název na Dreamtone & Iris Mavraki’s Neverland) a naposledy na sebe přitáhl pozornost před třemi lety startem svého projektu Maegi. Koncept, se kterým přišel na debutovém albu tohoto projektu, byl (při autorských schopnostech Oganalpa) předem odsouzen k úspěchu – dobře vypointovaný koncepční příběh plný vydařených nápadů a melodií, umocněný přítomností takových jmen, jako Chris Boltendahl, Zack Stevens, Hansi Kürsch či Tim „Ripper“ Owens. Tehdy jsem prohlašoval, že přítomnost těchto persón je jen kosmetickým vylepšením silného základu a že by Oganalp desku v pohodě utáhl sám. Jako by Oganalp tuto hozenou rukavici na druhém albu Maegi „Tales Of The King`s Court“ zvednul a pojal toto album obráceně. Mikrofonu (a také rytmické, sólové i akustické kytary a kláves) se chopil sám a hvězdná jména přibral k nástrojům – a máte-li za zády u bicích Joe Nevola (Shadow Gallery), u basy Mika LePonda (Symphony X), kytarové sólo si vystřelí Gary Wehrkamp (Symphony X), nějaké spekulace o tom, zda na instrumentálním provedení hledat nějaké mušky jsou zhola zbytečné.
Zbývá tedy jen prozkoumat sílu nápadů a působivost celého příběhu, Oganalp totiž opět vsadil na ucelené vyprávění. „Tales Of The King`s Court“ je jakousi variací na příběh Hvězdné brány, jen s poněkud tragičtějším koncem. A jelikož Oganalp je skvělý vypravěč, který svojí hudbou dokáže velmi dobře vykreslovat děj, budovat atmosféru i zdůrazňovat příslušné emoce, není o jiskřivé okamžiky nouze a album by se dalo rozebírat dopodrobna prakticky položku po položce, neboť se stále něco děje. Většina z písní je postavená na nadýchané nápadité melodičnosti, na správných místech důvtipně vyhrocených emocích, na přirozeně dramatické výpravnosti, na vzrušujícím způsobem navrstvených vokálech a na dokonale harmonické symbióze všech zúčastněných. Barevné dynamičnosti alba svědčí i nuance v jemných změnách nálady – když se hlavní událostí kapitoly stane pijatika s trpaslíky, hudba se zjednoduší, stane se přímočařejší, potměšilejší a z nadýchanosti odbočí k halekacímu motivu, když dojde na útok Orců, zhutní atmosféra, zdivočí sólová kytara a celkový výraz je rázem syrovější a přízemnější.
A co teprve, když dojde na absolutní výron emocí!!! Piáno, vrcholná dramatičnost, melancholie, dokonale procítěný zpěv, posmutnělý text bez banalit (…no tear tell my story, no fear is like what I feel…), to je balada „Make It Rain“, ve které příběh z královského dvora začíná nabírat strhující gradaci, z níž až do samotného závěru již ani ždibec nesleví.
Není pochyb o tom, že Oganalp desku skutečně utáhne sám. Člověka sice nezbytně napadne, že její provedení bez pěveckých hostí je poněkud skromnější, méně okázalé a tím i na první poslech méně chytlavé, než kolo minulé, což při muzikálové výpravnosti alba je přece jen trochu škoda, ale rozhodně to není třeba vnímat jako nějaký zásadnější problém. Na to je přece jen těch perel, které do toho skvělého power-progového náhrdelníku, za vydatné pomoci excelentních (navíc skvěle, přehledně a sytě nazvučených)výše zmíněných (a nejen těch) parťáků Oganalp Canatan nasázel, opět velice bohatá řádka.
|
