Vydání jedenáctého alba thrashového Testamentu provázela řada odkladů. Minimálně na důvod jednoho z nich je ale možné uplatnit staré moudro, pravící, že vše zlé je k něčemu dobré. Když totiž v roce 2014 kapelu již podruhé opustil basák Greg Christian, umožnil se tím návrat Steva DiGiorgia, jehož mistrná hráčská ekvilibristika zapadla jako poslední kousek puzzle do dokonalého instrumentálního obrazu. Vždyť nyní je to opět all-star team, ve kterém DiGioriga na rytmické sekci doplňuje jeden z nejvlivnějších bicmenů metalové historie, Gene Hoglan, kytarové mačety drží ve svých šikovných tlapách Alex Skolnick a nejoddanější člen kapely Eric Peterson, bojovým předákem je pak indián se zápalnou bombou v hrdle, Chuck Billy. Taková tlupa je přímo zárukou hudební kvality, což fošna „Brotherhood Of The Snake“ jenom potvrzuje.
V prvních fázích přípravy desky Chuck Billy prohlásil: „Když to funguje, neměň to.“, čímž chtěl naznačit plynulé navázání na úspěch zápisu „Dark Roots Of Earth“ (2012). Jenže jak šel čas a v kapele se odehrávaly různé pohnuté momenty, jakoby se tím zároveň kumulovala nasranost v jednotlivých členech (zejména v autorovi většiny hudby Petersonovi), která nakonec vedla k novému prohlášení, tentokrát z Ericových úst: „Nové album je jiné. Obsahuje nejrychlejší pasáže, které jsme kdy nahráli. Obvykle máme na deskách pouze jednu nebo dvě thrashově dravé skladby, tentokrát je jich rovná polovina.“ S tím je možné souhlasit, pouze bych si dovolil dodat, že ony rychlé songy v sobě zároveň obsahují větší podíl strhující energie, v případě tempově rozvážnějších poloh autoři tak zábavní nejsou.
Úvod alba je každopádně vynikající. Flákoty „Brotherhood Of The Snake“, „The Pale King“ a „Stronghold“ zdobí progresivní houževnatost, ve které se velkolepě zrcadlí thrashově stimulující riffy, rytmické zvraty dávající přednost palebné kadenci, pěvecká variabilita, ale také subžánrová nadstavba (viz „southern-rockové“ vibrace v „The Pale King“) nebo překvapivý vklad melodické aviváže. Že kytary na desce v podstatě neupustí od nápaditého sólování, to je věc hezká, že se však Peterson odhodlal (odvážil!) k několika jednoznačným a temný thrashový základ kontrastně povznášejícím melody výletům, to je pro mě osobně cenné nade vše. Jemné paprsky chytlavých motivů protknou většinu písní, nepřekonatelným vrcholem se však stává položka „Neptune´s Spear“, kde je sólový tvar okřídlen tak silným tahem, že vyzvedne posluchače do samotných nebes. Něco takového je v thrashi velmi neobvyklé, podobně silný účinek se mi vybaví pouze v souvislosti s Arakainovskou skladbou „Ku-Klux-Klan“. Za to zkrátka palec nahoru, samozřejmě je ale nutné chválit i další aspekty nové desky.
Krom úvodního tria strhne druhá polovina kusu „Seven Seals“, kde po první – a ne vyloženě záživné části – nastoupí chutná riffová tonáž, která ve své šlapavé sugesci donutí pochodovat i jedince vlastnící modrou knížku. Působivě zlověstný nájezd štychu „Born In Rut“ dále okoření melodický refrén a opět příklon k jižanskému blues, celkově pomalejší tažení skladby ale – v souladu s výše napsaným – tak zábavné není. Následný song „Centuries Of Suffering“ se navrátí k náserové rytmice, kterou vyostří téměř deathové riffy i Chuckův zpěv. Rychlosti se neštítí ani „Black Jack“ s další melodickou vložkou jako návdavkem, variabilní „shredové“ sólo třpytne také v předposlední palbě „Cana-Business“, valivou smršť závěrečného tracku „The Number Game“ zase uprostřed písně rozsvítí progově dynamické záseky.
Jde o působivé zakončení povedené desky (s perfektním zvukem, o nějž se popáté postaral Andy Sneap), kterou osazenstvo Testamentu dokazuje výtečnou formu, na níž nemá dřívější rok narození uvedený v jeho občankách pražádný vliv. Velkým plusem je - krom zmíněných melodií - nadměrná přítomnost rychlých ú-seků, jež se postarají o živelné koncertní peklo, kdybych pak měl hodnocení vyjádřit ve vztahu ke skvělému motivu na obalu alba, přisoudil bych mu dvě účinná thrashová uštknutí, jed třetí hadí hlavy vyšel trochu naprázdno.
|
