Rocková historie má několik záhad. Můžeme se jen domnívat, jestli je Jim Morrison skutečně mrtvý, co dělal Axl Rose, poté co poslal ke všem čertům celé Guns N`Roses a jakou barvu slipů měl nejradši Freddie Mercury, ale také si můžeme klást otázku, proč se Tygers Of Pan Tang nepodařilo dosáhnout stejného úspěchu jako jejich souputníkům z Nové vlny britského heavy metalu, tedy Iron Maiden, Judas Priest, Saxon a Def Leppard. Přitom našlápnuto tahle kapela měla parádně a poté, co se po debutovém albu „Wild Cat“ rozhodla zbavit podivně znějícího zpěváka Jesse Coxe a nahradila ho mnohem talentovanějším Jonem Deverillem, vypadalo to na slušný poprask. Navíc v roce 1982 přišla s deskou „The Cage“, což bylo mistrovské dílo, které překonávalo hranice NWOBHM a směřovalo mnohem více na americký trh. Tam se úspěch nedostavil (docílili jej až o rok později Def Leppard s deskou „Pyromania“) a přestože v Anglii byli Tygers Of Pan Tang žádanou kapelou, pětice se brzy rozešla. Když se pak dala v roce 1985 dala znovu dohromady, bylo už sakra pozdě a navíc jim chyběl zakládající člen, kytarista Rob Weir.
Ten se do kapely vrátil až při jejím comebacku v roce 2000, ale to už byl pryč Deverill a ostatní členové, které se podíleli na slavné „Kleci“. Reunion na začátku milénia byl samozřejmě určen starým fanouškům, přestože kapela od začátku tvrdila, že se nevrací z nostalgie. To je zřejmé i z toho, že stále vydává nové desky a letošní, eponymní album je už pátým kouskem od zmíněného comebacku. A jak už to u takových spolků jako jsou Tygers Of Pan Tang bývá, jejich novinka je opět retro, které vzývá ducha osmdesátých let. Čili přesně to, co by se od Tygers Of Pan Tang nechalo čekat. Čekalo se taky to, že novou „The Cage“ tahle parta kolem Roba Weira, jediného původního člena, už nenatočí.
U těchto kapel a jejich nových desek vlastně stačí jediné. Aby to nebyla ostuda. Vlastní stín, vržený začátkem osmdesátých let už nikdy nepřekročí a při vědomí toho, že Weir nikdy nebyl stěžejní skladatel (právě na „The Cage“ nemá ani jeden autorský příspěvek), je myšlenka na oprášení dávné slávy ještě vzdálenější. Nutno ale přiznat, že nové album Tygers Of Pan Tang hanbu nedělá a když se k ní přistupuje jako k retro albu, její účinek je pak jedině pozitivní. Musí se totiž nechat, že kapele se povedlo složit několik opravdu dobých skladeb, které připomenou někdejší hvězdný prach a dobře se poslouchají i v roce 2016. Jedná se pochopitelně především o úvodní kousek „Only The Brave“, který v sobě vstřebává všechno, co kdysi Tygers Of Pan Tang dělalo renomovanou partou.
I když následující „Dust“ a „Glad Rags“ působí trochu unaveně, dýchavičně, zvedne kapela brzy hlavu. Baladická „The Reason Why“ opět funguje skoro stoprocentně a následující „Do It Again“ žene dopředu skvostný riff, který se sice trochu může podobat tomu, jaký pro skladbu „DoYou Like It“ vymysleli v roce 1989 Kingdom Come, ale tady také funguje bezchybně. Mezi favority alba pak lze ještě zařadit šlapavou „Blood Red Sky“ (s atypickou klidnou mezihrou uprostřed skladby), další baladickou položku „Praying For A Miracle“ a závěrečnou „The Devil You Know“ s klasickým stadionovým refrénem.
Takže oni Tygers Of Pan Tang vlastně přišli s dobrou deskou, kde není nouze o kvalitní nápady. Skladbám nechybí lehkost, určitý šmrnc pop metalu, ani klasický heavymetalový patos. Staří fanoušci tedy budou rozhodně spokojeni. Možná že v případě tohoto alba natočili Britové nejlepší část své postcomebackové éry.
|
