Už je to více jak dvacet let, co se eponymním debutem představila kapela KoRn se svým unikátním stylem, který se posléze nazval jako „nu-metal“. Tito zakladatelé nového subžánru vylétli nahoru hned po pár letech a s alby jako „Life Is Peachy“, „Follow the Leader“ nebo „Issues“ dobyli hudební svět. Po desce „Take a Look in the Mirror“ však odešel kytarista Head a vše zůstalo na Munkym. Kapela se pustila do větší spolupráce s elektronikou a tento vztah vygradoval až v čistě experimentální album „The Path of Totality“ se Skrillexovým dubstepem. Head pak (fyzicky i psychicky) očištěn nastoupil do rozjetého vlaku nahrávání další desky a vzniklá fúze starého a nového přístupu sklízela pozitivní ohlasy. Jeden by si myslel, že tento nově umíchaný recept bude alfou a omegou i aktuálního kousku. Chyba lávky.
Po prvních písničkách na novém albu se nelze ubránit pocitu, že jsme se ocitli zpátky na začátku tisíciletí. Je to jakoby Head nikdy neodešel a volně se navázalo na našlapanou „Take a Look in the Mirror“. Produkce je výborná (možná by mohla být basa víc vytažená), riffy řežou, Jonathan Davis řve a refrény správně zůstanou v hlavě. Ideální kombinace, která fungovala dříve a funguje i teď. Hlavním rozdílem je, že těch téměř patnáct let mezi deskami bez Heada smazat nejde a během nich si KoRn kdovíjak skvěle nevedli. Pokud bylo „The Paradigm Shift“ příslibem do budoucna, „The Serenity of Suffering“ je nekompromisním návratem zpět se soudobým zvukem a dospělejším skladatelským rukopisem. A je to ten nejlepší možný scénář, co se mohl stát. Head s Munkym opět naplno spolupracují a na výsledku je to znát. Typická „kornovská“ formule zůstala neutknuta, jen je teď vymazlená o aktuální zvuk a díky předchozí dekádě úpadku najednou vše dostává šťávu a říz. Písničky jsou jako vždy jednoduché, dalo by se říct až primitivní, ale ta neskutečná síla v riffech a sebevědomém Davisově projevu dodávají kapele ztracenou energii a dynamiku. Načasování takového návratu do minulosti nemohlo být lepší.
Můžeme jen spekulovat, jak by nová deska obstála před patnácti - dvaceti lety a jestli by se pro posluchače nedostavila ona „únava materiálem“. Každopádně velký respekt za nabídnutou tvrdost a agresivitu, s jakou se pětka z Bakersfieldu na albu prezentuje. Nebudu daleko od pravdy, když novinku označím za úplně nejtvrdší v celé diskografii KoRn. Místa jako závěr v „The Hating“ nebo mezihra v „Everything Falls Apart“ patří k tomu nejbrutálnějšímu a nejagresivnějšímu, co kdy kapela nabídla a zní pomalu jako nějaká corová banda, což některým (včetně mě) samou radostí způsobuje husí kůži. Obecně hlavní riffy ve všech písních mají obrovský tah na branku, a přestože nejsou nijak složité, účelně celou skladbu rámují. Není to samozřejmě jen o riffech, KoRn se vždycky mohli pyšnit i velmi solidními refrény. Ty jsou zde také, v ideálním případě s nějakým hutným místem nebo hlavním riffem si zaslouží místo ve stálém koncertovém playlistu kapely. Řeč je hlavně o singlech „Insane“ a „Rotting in Vain“, ale třeba i o „Take Me“ nebo „Black Is The Soul“. Nejlepší na celé desce je, že i když nějaká píseň hluchá místa má (průměrný refrén, nezáživný riff), ihned je něčím jiným kompenzovaná – šťavnatou mezihrou, zajímavým refrénem, skvělým hlavním riffem nebo nějakým dalším „kornovským“ trademarkem – Davisovým šíleným rapováním („Rotting in Vain“), Fieldovou basovou linkou („When You´re Not There) či různými pazvuky kytar a psychedelickými tóny, tolik typických pro nu-metalovou legendu („Black Is The Soul“).
Je to zkrátka radost poslouchat. V době, kdy se každá druhá kapela vzdaluje od svých kořenů a snaží se přiblížit mainstreamovému proudu, se KoRni vytáhli s dosud snad nejtvrdším kouskem a zároveň nezaostali za dobou. Potvrzenou pohodu a formu demonstrují i bonusy na deluxe verzi, které řežou hlavy minimálně stejně dobře jako celý oficiální obsah nové placky. „The Serenity of Suffering“ je výborná deska, která má k dokonalosti blízko a řadí se mezi to nejlepší z diskografie kapely, což je po téměř čtvrt století na scéně výkon hodný obdivu. Jen tak dál.
|
